Led a oheň

1 - Arry

Když jsem se vzbudila, nechala jsem oči ještě nějakou chvíli zavřené. Poslepu jsem se levou rukou natáhla po zeleném tílku, které jsem včera nechala ležet na nočním stolku. Potom jsem pomalu rozlepila oči. Za oknem zuřila sněhová vánice – ostatně jako vždycky.

Zářící kus ledu, který vyplňuje skoro čtvrtinu pokoje, osvětloval pelest , přes kterou byla ledabyle přehozená dlouhá fialová sukně, stůl, který jako obvykle nebyl pod knížkami vidět, a zrcadlo. Prostě probuzení jako každé ráno.

Nechtělo se mi vylézat zpod peřiny, jelikož jsem věděla, jaká je mimo ni zima. Otci totiž zima vyhovuje. Mně, jakožto jeho dceři, by taky měla, ale nesnáším ji. Mám radši teplo. A to není to jediné, v čem se s otcem lišíme. On má blonďaté vlasy, já světle hnědé, skoro do oranžova. Jeho pleť vypadá, jako by ji někdo přetřel bílou barvou. On má modré oči, já zlato - oranžové. Naše kuchařka, kterou mám fakt ráda, říká, že to není obvyklá barva očí. Je mi to jedno.

Za chvilku jsem už byla u stolu v kuchyni (je tam nejtepleji – kuchyň má jako jediná místnost v celém otcově sídle krb) a upíjela horké kakao. Jako každé ráno.

Moje nudná denní rutina byla ovšem za chvilku narušena.

Nejdřív byly slyšet jeho kroky, až potom vešel do místnosti. Otec byl ještě bledší, než jsem si ho pamatovala. Oči i vlasy měl světlejší, úsměv ledovější a mně byla hned větší zima.

Je to už nějaká doba, co jsem ho viděla naposledy. Vlastně... naposledy jsem ho viděla, když jsem byla dost malá, mohlo mi být tak osm.

Všiml si mě hned a na jeho tváři jsem nezahlédla ani náznak sebemenší emoce. Někdy jsem měla pocit, že vůbec nejsem jeho dcera.

Snad se vám první kapitolka líbila, vím, že to je trochu nudné, ale jinak to udělat moc nejde.
To video nahoře je proto, že jsem ho při psaní téhle kapitoly poslouchala. Vážně skvěle se při tom relaxuje.
Zatím,
Kaila146