Led a oheň

25 - Diana

Vzbudilo ji neurvalé zatřesení ramenem. „Vstávej," zavrčel na ni Rowan, její nevlastní bratr.
Diana s námahou vstala a měla co dělat, aby se udržela na nohou. Nevěděla, jak dlouho tohle ještě vydrží – už takhle přežívala týdny.
Rowan ji podepřel a vedl ji pryč z vlhkého a studeného sklepa.
Venku zamrkala do ostrého slunečního světla. Chvíli trvalo, než si na něj její oči zvykly.
„Tamtudy," nasměroval ji Rowan jemným postrčením do zad.
Přivřela oči a došlo jí, že všude kolem stojí lidé. Všichni na ni zahlíželi s odporem. Jak by taky ne, když její tajemství už nebylo tajemstvím.
Když se stále nehýbala a rozhlížela se, Rowan ji postrčil do zad trochu víc.
Předpokládala, že ji čeká smrt někde v soukromí, ale že by udělali veřejnou popravu?
Při představě různých způsobů smrti se otřásla.
Přece by jí její pěstouni neudělali něco jako... ukamenování? Veřejné?
Nebuď blbá, okřikla se v duchu. Jasně že by to udělali. Rowan ne, ale oni jo. Vždycky jsi pro ně byla jen hladový krk, který museli krmit. Když k tomu přidáš svoje oči, tak je jasné, že tě měli za nějaké zlé sémě nebo něco v tom smyslu.
„Diano," povzdechl si frustrovaně Rowan. „Pohneš se ještě dneska?"
Zkusila udělat krok, ale podlomily se jí nohy. Spadla by, kdyby ji Rowan zase nepodepřel.
„Dobře," utrousil. „Tak tohle asi nepůjde. Budeme to muset udělat takhle."
Aniž by čekal na její odpověď, zvedl ji do náruče a nesl davem lidí.
Byli tam snad obyvatelé celého Jižního klanu. Většinu tváří Diana nepoznávala.
Připadalo jí, že ji Rowan nese celou věčnost, ale musela to být jen chvilka.
Zastavil se u oltáře, kde se obětovalo duchovi, kterého celý Jižní klan uctíval – Duchovi bouře. Postavil ji na zem a odstoupil.
Dianě se zvedl žaludek. Konečně jí došlo, co se bude dít.
Začalo foukat. Plavé vlasy jí lezly do očí a ona najednou věděla.
Naklonila se k Rowanovi. „Uteč, Rowane. Mám tě ráda. Nechci, aby se ti něco stalo," zašeptala.
Rowan na ni zmateně zamrkal. „Co by se mi mělo stát?"
Nevěděla přesně, ale měla pocit, že za chvíli se něco stane. Něco, co by Rowanovi mohlo ublížit, možná ho dokonce zabít.
To už se dav rozestoupil před staršími klanu.
Diana v tu chvíli ucítila bolest na obličeji. Konkrétně na místě, kde měla zvláštní znamení. Nikdy ještě nepálilo.
Lidé začali křičet a několik z nich po ní začalo házet kameny.
Nějakým zázrakem ji netrefil ani jeden.
Z ničeho nic ztratila vládu nad svým tělem. Viděla, jak zvedá ruku, ale i když ji chtěla stáhnout zpátky, ani s ní nehnula.
Teď už foukalo tak moc, že většina lidí v davu měla co dělat, aby se udržela na nohou. A zhoršovalo se to.
Stále se pokoušeli o házení kamenů, ale ty ihned odfoukl vítr někam jinam.
Kolem Diany se tvořil vzdušný vír. Pocítila škodolibou radost.
To cosi v jejím těle zaklonilo hlavu a rozpřáhlo ruce. Vítr už byl tak silný, že kolem poletovaly i kusy dřevěných domů. A samozřejmě lidé, museli křičet, i když Diana přes hučení větru nic neslyšela.
Koutkem oka zahlédla, jak Rowan odlétá kamsi za ni. Chtěla se otočit a pomoci mu. Jenže její tělo ji neposlouchalo.
Nechápala, jak je možné, že se ještě drží na nohou, když vítr začínal vyvracet stromy.
Všude kolem ní byla smrt. A Diana teď kráčela jejím středem.
Přímo před ní se její čtrnáctiletý soused Lucas nabodl na letící kopí a kus urvaného prkna mu vypíchl oko. Následně ho vítr vynesl vysoko nad stromy a pak už ho neviděla.
Nebylo jí ho líto – nikoho kromě Rowana jí nebylo líto.
Viděla umírat lidi, které znala. A mohla za to ona. A bylo jí to jedno.

Hoal, jsem tady konečně s novou kapitolou. Jelikož toho mám teď hodně, moc nestíhám psát. Ale fakt se snažím, protože mě to baví a mám plnou hlavu nápadů. Kdyby se jen tak týkaly Ledu a Ohně... No. Ale to sem nepatří. Kdo si myslíte, že Diana je (je to podle mě úplně jasné, ale who cares)? Co s ní bude dál? A proč jsem sem vůbec dávala kapitolu s nějakou Dianou?
Budu se snažit psát co nejvíc, abyste měli další kapitolu co nejdřív.
Zatím,
Kaila146