Led a oheň

22 - Katie

Od chvíle, kdy jsme se s Filipem přenesli na místo, kde se pode mnou propapdla země, jsme toho ani jeden moc nenamluvili.

Tak nějak jsem čekala, že tam najdu Arry a Miu – nebyla jsem pryč zas tak dlouho, slunce se na obloze moc neposunulo.  Ale našli jsme jen stopy kopyt. Samozřejmě jsme se je rozhodli sledovat. Já nikdy nebyla moc dobrá ve stopování, ale Filipovi to šlo, jako by se s tou schopností narodil. Nejspíš to bylo spojené s tím, že byl strážce země.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak je nesvůj. Vždycky byl hrozný stresař, ale přišlo mi, že to od chvíle, kdy jsem ho našla šíleného ve vesnici, se to jenom zhoršovalo. Bylo mi jasné, že si vyčítá smrt všech lidí ve vesnici. Na jeho místě bych na tom asi byla stejně, i když mě tam nikdo moc nemusel.

Po třech dnech putování nám došlo jídlo a Filip tím pádem dostal příležitost ozkoušet si schopnosti strážce. Bylo fascinující to sledovat. Můj bratr zavřel oči, bylo na něm vidět, že se soustředí, a za chvilku na louku, kde jsme tábořili, přihopkali dva trochu vypasení zajíci. Přihopkali a úplně znehybněli, takže jsem jim mohla úplně lehce zakroutit krkem. Nebylo to moje první zabití zvířete, u nás v rodině se to nikdy nikomu nechtělo dělat, takže ta práce přirozeně zbyla na mě.

Přerostlé a pěkně tučné zajíce jsme stáhli z kůže a opékali nad malým ohýnkem. Trvalo nám dost dlouho ho rozdělat. Po celou dobu jsme neřekli ani slovo.

Až když jsme dojedli, Filip konečně promluvil. „Musíš mě nesnášet."

Zaskočeně jsem zamrkala. To si vážně myslí, že ho nesnáším kvůli našemu zničenému domovu? Já to ani nikdy nebrala jako domov – kdyby nebylo Filipa, utekla bych daleko dřív. On pro mě byl rodina, ne moji rodiče.

„Jsi můj bratr. Vždycky jsi mi byl bližší než kdokoliv jiný. Takže jak bych tě mohla nesnášet?"

„Viděla jsi, co jsem udělal. Když jsem tě mezi těma troskama uviděl, ani jsem tě nepoznal, to až po chvíli, kdy jsi na mě mluvila. Rozuměl jsem ti každé slovo."

„Ale vždyť ty za to nemůžeš."

„Už dlouho jsem tušil, že je se mnou něco jinak. Špatně. Měl jsem odejít a pokusit se s tím něco udělat, ne vás všechny vystavovat nebezpečí. Nechal jsem tě, abys mě zachránila. Neměl jsem. Měl jsem najít Marcuse sám. Potom bys sice odešla, nemysli si, že to nevím, ale alespoň bych tě potom mohl najít a chránit tě."

„Hele, prosím, přestaň říkat, jak jsi mohl celou vesnici ochránit před nebezpečím namísto toho, abys ji tomu nebezpečí vystavoval. Nemohl jsi vědět, že to dojde takhle daleko! A já se v pohodě zvládnu ochránit sama. A teď už je to za námi, tak se tím, prosím, zkus přestat užírat."

„Ty vážně umíš člověka povzbudit." Ironický tón v jeho hlase mě vždycky otravoval, ale teď jsem za něj byla ráda. Signalizovalo to, že bude zase v pořádku. V rámci možností.

Což neměnilo nic na tom, že jsem empatická asi jako shnilý strom. Tenhle můj proslov byl vážně příšerný.

„Ale říkala jsi něco o někom jménem Arry."

Zastyděla jsem se. Slíbila jsem Filipovi, že mu všechno řeknu. A nic. Moje pamět je absolutně dokonalá. „Jo, vidíš, já zapomněla. Když jsem hledala něco jako lék na tvoje, ehm, šílenství, potkala jsem dvě holky, Arry a Miu.  S Arry se dá hrozně dobře mluvit a je trochu divná. Jak vzhledem, tak chováním. Má hrozně tmavou pleť, vypadá to, jako by byla dlouho na slunci. To by nebylo nic zvláštního, jenže má rezavé vlasy, trochu dohněda, a na tváři a čele podobná znamení, jako jsi měl ty. A taky je dcera Ledového císaře, ale skoro se nevídají."