Led a oheň

4 - Arry

„Ahoj," prolomil ticho po nějaké chvíli otec. Najednou se tvářil nervózně.

„Čau," zamumlala jsem. Někde hluboko ve mně se probudila touha utéct co nejdál odsud.

Otec se na mě chvíli díval a pak si pomalu sednul na židli vedle mě. Nechápala jsem to. Celé roky se ani neobtěžoval zkontrolovat, jestli žiju, jak se mám a tak dál. A najednou tohle? Začala jsem usrkávat horké kakao co nejrychleji, abych se mohla zavřít v knihovně. Bez otce a jeho nervózního výrazu.

Když jsem kakao konečně dopila, rychle jsem se zvedla od stolu a vydala se ke dveřím. Za rohem jsem se rozběhla.

Před knihovnou jsem zpomalila. To byla chyba. Téměř hned jsem za sebou zaslechla kroky.

„Arry, stůj!"

Něco mě přinutilo se zastavit. Nejspíš to, že mě otec oslovil mým jménem, i když to je vlastně přezdívka – já své pravé jméno neznám.

„Arry," začal otec. „Dlouho jsme se neviděli a já tě skoro nepoznal. Je mi to líto a doufám, že se někdy trochu víc poznáme... ale zatím mi nepřijde, že chceš. Večer budu muset zase odjet do války, takže pro to zatím nebude příležitost. Ale neboj, brzo se vrátím."

Bála jsem se toho, že se vrátí. Připadalo mi strašně nepřirozené a nedokázala jsem si představit, že bych ho měla trochu víc poznat. Běhal mi z toho mrát po zádech, a to doslova. Zdálo se mi to nepochopitelné. Je to můj otec, tak proč se toho tak bojím? Neměla bych být ráda, že to se mnou chce zkusit?

„Tak... hodně štěstí s válkou," vymáčkla jsem ze sebe nakonec a dřív, než se otec rozkoukal, jsem mu dveře knihovny zabouchla před nosem.

***

Z knihovny jsem vylezla až pozdě večer, když už bylo jasné, že je otec pryč.

Na půli cesty do pokoje jsem zahlédla jakýsi záblesk. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat, odkud to vyšlo. Došla jsem k pootevřeným dveřím, ze kterých se teď linula nazlátlá záře. Otevřela jsem je úplně a vešla dovnitř.

Bylo to zjevně skladiště. Podél stěn stály vysoké sloupy beden. Navrchu toho prostředního byla bedna se štítkem obyčejné a nepotřebné zbraně. Zář vycházela z ní.

Opatrně jsem bednu sundala a začala vyndávat různé zbraně, dokud jsem se nedostala k tomu, co tak zářilo.

Naskytl se mi pohled na katanu, která teď zářila jasněji než kus ledu v mém pokoji. Moje první myšlenka byla, že jestli to nepřestane, brzo mě tu někdo objeví... a z toho by byl průšvih, já tady totiž nemám co dělat, zvlášť takhle večer. Pak ale přišla druhá myšlenka, která mi změnila život. Vezmu ji a podívám se, co je mimo otcův palác. Na tuhle otázku jsem chtěla znát odpověď odmalička. Klekla jsem si a vzala ji do ruky. Ucítila jsem příjemné teplo, které se mi rozlézalo z ruky do celého těla. Její zář trochu pohasla.

Před dveřmi spíže jsem napočítala do desíti a otevřela dveře. Naštěstí tam nikdo nebyl. Rychle jsem popadla pár lahví vody a nějaké jídlo. Všechno jsem strčila do vaku, který jsem si nesla na zádech.

Netrvalo dlouho a stála jsem před palácem, jediným domovem, který jsem poznala. Byl čas zjistit, co je mimo něj.

Přiznávám se, že tahle kapitola mi dala asi nejvíc zabrat. Vůbec jsem nevěděla, jak formulovat řeč ledového císaře a jak by se k němu měla Arry chovat. 

Zatím,

Kaila146