Led a oheň

30 - Katie

Daniel začal vyvádět, sotva v dáli uviděl ledový palác, a došlo mu, že míříme právě tam.
„To snad nemyslíte vážně!“ prskal na mě a Filipa. „To nemůžete myslet vážně!“
Vyměnili jsme si pohled. I když nám bylo hysterické vyvádění čtrnáctiletého prince nepříjemné, oproti našim očekáváním se k jeho námitkám Nick a Richard nepřidali. Naopak.
„Kam jinam bys chtěl jít?“ podivil se  Nick. „Žádat o pomoc Wepttského krále a jeho armádu?“
K překvapení všech zúčastněných ho Richard tiše podpořil. „Mé bratry nemůžeš svrhnout z kde jakého hospodářství.“
Daniel se na nás všechny nevěřícně zadíval. „To zapomínáte, že tento muž jednoduše zabral většinu našeho území? Je to NEPŘÍTEL! Vždyť jste všichni do jednoho z Nyaru!“ dokončil kapku hystericky.
Richard a Nick se zatvářili maličko provinile, ovšem mně zrovna toto bylo dokonale ukradené, a věděla jsem, že Filipovi taky. Co pro nás naše království kdy udělalo? Vesnice, ze které pocházíme, nebyla pro výše postavené nikdy víc než bezejmenné místo na těžbu dřeva . Vybavily se mi všechny ty roky, kdy jsme sotva měli co do pusy, a málem jsem si znechuceně odplivla .
Filip vycítil moje rozpoložení a kopl mě do nohy, abych neudělala nějakou blbost.
Richard zjevně také vycítil moje rozpoložení a zkoumavě se na mě zadíval. Něco na jeho modrých očích mě zneklidňovalo.
Napjatou situaci naštěstí jakž takž uklidnil můj bratr. „To nemění nic na tom, že jsme jen skupina, která nemá kam jít. Jestli máš lepší nápad, princi, já a moje sestra jsme jedno ucho.“
Daniel samozřejmě mlčel a vzdorovitě zapíchl pohled do rudého písku.
Zvedla jsem obočí. „Nikdo už nemá výhrady? Výborně. Tak jedem.“
***
Princ nepromluvil několik dalších hodin. Pokud ho překvapilo, že nás Arryin otec očekával, na rozdíl od Richarda s Nickem to na sobě nedal znát.
Filip už měl zjevně dost jakékoliv společnosti, a zavřel se v knihovně. A to jsem si myslela, že tam chodí kvůli Arry!
U společného jídla se Ledový císař choval k novým příchozím, obzvlášť k Danielovi, možná až moc vstřícně. Princ ho ale ignoroval a cpal se téměř vším, na co dosáhl.
Vzpomněla jsem si, jak do sebe jeho sestra tady v paláci vždycky dostala jen pár soust a uvědomila si, jak moc mi její klidná přítomnost chybí.
Zatímco Nick zaujal pozornost ostatních dotazy na koně svého bratra, zvlášť ho zajímalo, jestli je o ně dobře postaráno a co dostali k jídlu, tiše jsem se zvedla ze židle a odešla do kuchyně za Cameron zeptat se, jestli nepotřebuje s něčím pomoct. Možná, že když svoje ruce dostatečně zaměstnám, zapomenu na krev která je pokrývá.
Cameron zrovna dělala jakési těsto. Když jsem jí nabídla, že to můžu na chvilku převzít, nejspíš to uvítala, protože si bez řečí sedla na židli a při míchání surovin, z nichž některé jsem dosud neviděla, mě instruovala, jak dál. Když mi po chvíli pod rukama vzniklo světle hnědé těsto, zavalila mě radost z dobře odvedené práce.
Cameron na mě pochvalně kývla. „Výborně. Něco podobného neděláš poprvé, že?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Často jsem pomáhala rodičům.“
Kuchařčin úsměv se ještě rozšířil. „Kdyby ses někdy potřebovala vybít, nebo jen měla dlouhou chvíli, tady budeš mít vždycky dveře otevřené.“
„Jo, díky,“ zamumlala jsem, ale než jsem stačila větu dokončit, vstoupil do kuchyně jeden z lidí, které bych tu čekala nejmíň.
„Ehm… nepotřebujete s něčím pomoct?“ zeptal se trochu červený Richard.
Než jsem mu stihla odseknout, že rozhodně ne, Cameron se na něj usmála. „A víš, že ano? Docela by to tu chtělo zamést.“
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Richard zrudl ještě víc, ale bez řečí se chopil koštěte, které mu Cameron podala a dal se do práce.
„Katie,“ obrátila se Cameron ke mně a položila přede mě desku na pečení. „Dohlédni na to, aby se vaše zítřejší snídaně dobře upekla. Já teď potřebuju něco vyřešit s Finnem.“ S těmi slovy opustila kuchyň a nechala mě tam samotnou s blonďatým šlechticem.
Pustila jsem se do rozprostírání těsta na desku, a snažila se ignorovat Richarda, který stále zametal. Pak jsem desku strčila do pece, kterou Cameron před svým odchodem rozpálila. Horký vzduch mi ovál ruce.
Když jsem se konečně otočila k Richardovi a uviděla, jak neohrabaně si s koštětem počíná, uniklo mi krátké uchechtnutí. No jasně – šlechtic jako Richard má se zametáním určitě minimum praxe.
Vzhlédl a zamračil se na mě. „Co ti přijde vtipné?“ Tváře mu ale jenom hořely, takže moc dobře věděl.
Stiskla jsem rty, abych se nezačala smát naplno. Jak by řekla Mia, to by nebylo úplně taktní. „Tys tohle doteď moc nedělal, co?“
Sklopil oči. „Ne. Abych řekl pravdu, nikdy.“
Divný. „Tak proč, proboha, jdeš sem a ptáš se, jestli Cameron nepotřebuje s něčím pomoct?“
„Vlastně,“ nadhodil, „jsem hledal tebe.“
„To jako proč?“
Zhluboka se nadechl a podíval se mi zpříma do očí.
Z nějakého důvodu mi přejel mráz po zádech.
„Chci vědět, co se to sakra děje,“ vyprskl. „A ty jsi rozhodně normálnější než tvůj bratr.“
Napřímila jsem se. „Mého bratra urážet nebudeš.“ Takových jsme si s Filipem ve vesnici užili dost. Takových, kteří ho označovali za nenormálního, nebo dokonce zrůdu. Když mi bylo sedm a jemu devět, našla jsem ho zbitého za vesnicí. Nikdy mi neřekl kdo to udělal, a já na to nikdy nepřišla – mohli to být jak děti, tak dospělí, téměř kterýkoliv soused.
Blonďatý šlechtic na mě vykulil oči. „To jsem nemyslel… neměla to být… Špatně jsem se vyjádřil!“
„Joo,“ protáhla jsem. „Přesuň se k věci.“
„Hlavně by mě zajímalo co je s Ani - Antonií. Kde je? Předpokládal jsem, že bude zde, že jste usoudili, že do Nyaru nemůže.“
Kousla jsem se do rtu. „Máš pravdu, to jsme fakt usoudili.“
Pozvedl jedno obočí. „Tak kde je? Její přítomnost by mohla Danielovi hodně pomoct.“
„Nejspíš i jeho jí. Jenže sedět na zadku a nedělat nic? Blbost. Ona má svůj vlastní úkol, o kterém je lepší mlčet.“
Bylo na něm vidět, že je naštvaný. „Proč?!“
„Je to důležitý. A ty určitě nejsi dost důvěryhodný na takovou… informaci.“
Naštvaně se vrátil k zametání, nebo spíš jeho velmi laciné nápodobě.
„Katie?“ oslovil mě po chvíli, naštvaně už nezněl vůbec. „Odkud přesně z Nyaru vlastně jsi? Mám pocit, že tě odněkud znám.“
Ušklíbla jsem se. „To těžko. Já a Filip jsme z jedné z těch bezejmenných vesnic dřevorubců na východě, říká se tomu Úrodný háj, nebo tak nějak.“
Pozvedl obočí. „Takže tvoji rodiče jsou dřevorubci? Co děláš tady?“
Pichlo mě u srdce. V tu chvíli jsem ani náhodou nebyla připravená bavit se o mých rodičích. O faktu, že jsem jim neměla příležitost říct, že je mám ráda, jelikož jsem ukradla otcův meč a vyplížila se z domu uprostřed noci. I když si s nimi Filip vždycky byl o hodně bližší než já, jejich smrt neskutečně bolela. Zvlášť ta otcova.
„Patřívali jsme v naší vesnici k nejbohatším, dokonce jsme měli malé hospodářství,“ sdělila jsem mu nakonec a v nedokázala ve svém hlase skrýt hořkost.
Nejspíš mu došlo, že víc neřeknu, a postřehl minulý čas, protože změnil téma. „Co je to s tvým bratrem? Tak zelené oči jako má on vážně nevypadají přirozeně. Taky jsem si všiml, že podobně zvláštně vypadají ty dvě holky, jmenují se Arry a Willow, ne? A ještě ten muž – Jesh?“
Přikývla jsem. „Josh. Všichni čtyři jsou zvláštní. Já to taky pořádně nechápu. Ale přinejmenším u Arry a Filipa jsem si dost jistá, že jsou dobří lidé. Můj bratr by neublížil pomalu ani mouše.“
Richard přestal zametat. „A ti další dva?“
Přimhouřila jsem oči. Netušila jsem, kolik bylo bezpečné mu říct. Ale koneckonců, tohle byl jen můj dojem, ne nějaké tajemství. „Willow vypadá v pohodě, ale neznám ji tak dobře, může schovávat skoro cokoliv. A na Joshovi je prostě něco strašně divnýho. Ten něco skrývá určitě.“
Naklonil hlavu mírně na stranu. „Vskutku zajímavé.“
Pohledem jsem rychle zkontrolovala těsto a pak se zas obrátila k němu.
„Opravdu chceš svrhnout své bratry?“ vypálila jsem po chvilce ticha. Možná, že když se ho zeptám najednou takhle napřímo, spíš mi řekne jak to je.
Richard  zaváhal, ale pak pomalu přikývl. „Říká se, že krev se nezapře. Jenže já myslím, že takové tvrzení je hloupost. Jsem věrný svému králi, a po tom, jak popravili jeho rodiče, jsem došel k závěru, že muži schopní takovýchto brutalit by neměli vládnout ani dvorku se slepicemi, natož království.“
Zamračila jsem se. „Jak popravili jeho rodiče? A mimochodem, vládnout dvorku se slepicemi je někdy skoro nemožné.“
Zavrtěl hlavou, ale nad mojí poznámkou se pousmál. „O tomhle mi nepřísluší mluvit. Nicméně nechápu, proč to neudělali veřejně – a lidštějším způsobem. Daniel… je tou událostí silně zasažen. Ta chvíle, kdy se mi konečně se způsobem popravy svých rodičů svěřil, byla tou samou, kdy jsem naprosto ztratil jakékoli iluze o svých bratrech.“
V obličeji mu proběhlo několik těžko identifikovatelných emocí.
„Proč jsi tam vůbec byl zavřený s ním?“
Zadíval se kamsi za mě. „Pokoušel jsem se celé to šílenství zastavit a varovat královskou rodinu, než bude pozdě.“
To už říkal. Působivé tvrzení, bohužel těžko uvěřitelné.
Opět jsme se na chvíli odmlčeli. Richard zametal a já hlídala naši zítřejší snídani.
„Proti tomu strážnému jsi bojovala celkem dobře,“ prohodil Richard najednou. „Ale bylo vidět, že ti chybí nějaký pořádný výcvik.“
Cukla jsem sebou a mimoděk se zadivala na svoje ruce. Jako bych na nich cítila krev toho chlapa. „Prosím,“ dostala jsem ze sebe. „Ne. Co… co když měl rodinu, děti? Co když jeho rodina tímto přišla o jediný zdroj obživy? A je to moje chyba!“
Odmlčel se a za chvilku jsem cítila, jak mi jemně položil ruku na rameno. „Myslím, že by tě zabil, kdybys to neudělala jako první.“
I když jsem mu byla fakticky vděčná za podporu, nebo o co se to pokoušel, tohle to neomlouvalo. A to jsem mu taky řekla.
„Netuším, nakolik tě tato informace uklidní, ale koruna většinou platí rodinám strážných, kteří zemřou ve službě, nějakou dobu takzvané kompenzace. Takže jestli měl rodinu, nebudou strádat.“
To pomohlo podstatně víc. „Díky,“ zamumlala jsem.
Poplácal mě po rameni. „Co jsem ale chtěl říct,“ navázal na svou prvotní myšlenku, „bylo že kdybys mela pořádný výcvik, mohla bys to hodně využít.“
Odfrkla jsem si. „Prosím tě, kde bych ho vzala?“
„Mohl – mohl bych tě něco naučit,“ zamumlal. „Za předpokladu, že bys o to stála, samozřejmě.“
Zvláštní. „Proč bys něco takového dělal?“
Zadíval se mi zpříma do očí. „Musím se něčím zaměstnat, musím pořád něco dělat. Protože když ne…“ stiskl rty. „Přemýšlím. A stále vidím před očima ji.“
Nemusela jsem být kdovíjak inteligentní, abych pochopila o kom mluví.
„Dobře, koneckonců, proč ne. Stejně teď jen čekáme.“
„A na co že to?“ pokusil se ze mě ještě jednou dostat nějaké kloudné informace.
Pousmála jsem se na něj. „Možná později.“
Možná jsem souhlasila pouze z náhlé záplavy lístosti vůči klukovi, který přišel o milovanou osobu, navzdory Nickovu varování a mému instinktu. Ale spíš  jsem  věděla, že se fakt potřebuju zlepšit.
***
Ukázalo se, že to Richard s ‚výcvikem‘ myslel až moc vážně.
Od toho prvního večera v kuchyni jsme se vždycky později odpoledne sešli na zasněženém nádvoří a bojovali proti sobě dřevěnými meči, ty mi našla Arry, která se zanedlouho po nás s Willow vrátila z lovu vzdušné strážkyně.
Ten kluk byl neskutečně dobrý, a rozhodně se mnou nejednal v rukavičkách.
Nejspíš právě proto jsem cítila, jak se v boji každý den zlepšuju.
Arry, Filip i Willow teď trávili spoustu času společně, ať už si trénovali své schopnosti (žádná další vana nedošla k újmě) nebo byli zavření v knihovně.
Richard trávil přes den čas s Danielem, který od příjezdu s nikým jiným nepromluvil, takže jsem se často v kuchyni potkávala s Nickem, jelikož jsme ani jeden neměli do čeho píchnout. Cameron naši častou pomoc jenom uvítala.
Arryin otec opět odjel do války, bránit jakýsi kus Území nikoho na hranicích s Nyarem. Před odjezdem svou dceru opatrně obejmul.
***
Jeden večer, po lekci s Richardem, jsem kupodivu nebyla unavená, takže jsem se rozhodla sednout si ke stolu v jídelně a prostudovat mapu našeho kontinentu. Bohužel jsem z ní zatím nebyla moc moudrá.
Moje záchrana se ale objevila záhy. Arry potichu vylezla z kuchyně s jakýmsi kouřícím nápojem v rukou.
„Jé, ahoj,“ usmála se, když si mě všimla. „Co tu takhle pozdě provádíš?“
Změřila jsem si ji pohledem. „Jsi obludně vysoká, vědělas to?“
Zašklebila se. „To mi tvůj bratr říká taky. Přitom je o trochu vyšší než já.“
Zasmála jsem se. „Mohla bys mi prosím pomoct s…“ mávla jsem rukou směrem k mapě. „Tímhle?“
„Bez problému,“ zazubila se Arry. „S čím potřebuješ pomoct?“
Zrudla jsem. „Já totiž…“ odkašlala jsem si. Tohle nikdo kromě Filipa zatím nevěděl. „Neumím číst.“
Arry se nejdřív tvářila překvapeně, ale pak chápavě kývla. „Věděla jsem, že tobě vaši rodiče vzdělání nezaplatili jako Filipovi, ale nikdy mi nedošlo, že se to vztahuje i na čtení.“
„Hmm.“
„Tak povídej, co potřebuješ?“
Zabodla jsem prst do mapy. „Tohle by měl být Nyar.“
„Jojo.“
Prejela jsem jím doprava a nahoru. „Weptt.“
„Přesně.“
Poklepala jsem na kus uprostřed. „Území nikoho.“
„Bez debat.“
Ukázala jsem na velký kus země nalevo od Nyaru a Území nikoho. „Tohle musí být císařství, tady dole vidím poušť.“
„Zase správně.“
„Nahoře by měla být Tordonie, ale zbytek je pro mě docela neznámý.“
Arry se usmála, a její zlaté oči přetékaly vřelosti. „Jo, takže, Tordonie je tady nahoře,“ kývla k zemi tvaru obdélníku. „Tady, pod Nyarem, jsou Velké bažiny. Ten malý žďorb plný hor napravo od Tordonie je Minrix, mezi ním a Wepttem máme potom Zeugmu. Nalevo od Tordonie, nad císařstvím, je Aendie, a ještě víc nalevo, tady u moře, se nachází Issya a Země padlých.“
Z pojmů, které na mě vychrlila, se mi zatočila hlava, přece jenom mi to ale pomohlo.
Zadívala jsem se na Arry pozorněji. „Nech mě hádat. Chceš je procestovat všechny.“
V očích se jí objevil zasněný pohled. „Tenhle kontinent a ještě víc. Sever, jih… chtěla bych vidět všechno.“ Smutně si povzdechla. „Bohužel, nic takového nejde. Jsem ohnivá strážkyně a tak vůbec. Musíte to s Miou udělat za mě.“
Až v tu chvíli mi došlo, že si Arry tenhle sen hned tak nesplní. Když jsem se nad tím zamylela, mě něco podobného vůbec nelákalo.
„Abych byla upřímná, představa neustálého cestování je celkem děsivá.“
Arry se na mě zkoumavě zadívala. „Co vlastně chceš dělat, jestli se nám podaří zastavit válku a osvobodit Nyar?“
Nadechla jsem se k odpovědi, jenže jsem si uvědomila, že vůbec nevím. Téměř celý život jsem chtěla Filipa zbavit jeho zvláštního polovičního šílenství, což se teď povedlo a já se soustředila na zastavení války a svrhnutí Richardových bratrů. Jenže co potom?
Po chvíli ticha jsem zavrtěla hlavou. „Nevím…“
Moje kamarádka mé chytila za ruku. „Tak bys o tom možná měla přemýšlet. Mít cíl je důležité, Kat.“
Její ruku jsem stiskla. „Asi máš pravdu.“
Někdo se na nás dívá, napadlo mě v tu chvíli. Otočila jsem se ke dveřím, kde čekalo překvapení: rudovlasý princ, jehož rodiče byli podle Richarda brutálně zavražděni, na nás zkoumavě hleděl. Jakmile si ale všiml, že už o něm víme, otočil se a svižným krokem odešel.
„Zvláštní kluk,“ utrousila Arry.
***
Arry a Filip v následujících dnech studovali mapy se mnou, teda spíš mi četli názvy zemí, měst, řek a lesů.
Nikdy v životě jsem se necítila nijak moc znevýhodněná neschopností číst, jelikož většina lidí v naší vesnici, včetně našich rodičů, si vzdělání nemohla dovolit (těžko říct, jak ho zaplatili Filipovi), teď to ale bylo jiné. Styděla jsem se do morku kostí.
Zrovna když Arry mně a Filipovi jednoho dne popisovala co jí Willow říkala o jakési bariéře na jihu, v paláci nastal neobvyklý rozruch.
Do jídelny vešel se zvědavým výrazem v obličeji Arryin otec, jehož návrat jsem zaregistrovala až v ten moment, chvíli po něm Willow.
„Co se děje?“ obrátila se na ně Arry.
„Vzdušná strážkyně dorazila,“ zašeptala Willow. Oči jí svítily očekáváním.
Arry našpulila rty. „Nevyvraždila ti její moc najednou všechny příbuzné?“
Willow pomalu přikývla. „Za to ona ale nemůže.“
V tu chvíli jsem zachytila Filipův pohled. Ihned mi bylo jasné na co myslí. I když mě ztráta rodičů nesnesitelně bolela a v nejtemnějších chvílích jsem mu to dávala za vinu, nemohla jsem se na něj doopravdy zlobit. Nejspíš ho zkáza celé vesnice bolela víc než mě.
Což neměnilo nic na tom, že jsem Willow obdivovala za schopnost neházet vinu na neznámou náhodnou holku. U Filipa to bylo něco jiného – je to můj bratr, jeden z mých nejbližších, rodina.
Dívka s fialovýma očima vstoupila v doprovodu světlovlasého strážného.
„Děkuji, Adriene,“ řekl mu Ledový císař. „Můžeš jít.“
Adrien si položil ruku na srdce, otočil se na patě a opustil místnost.
Vzdušná strážkyně si nás všechny zkoumavě prohlédla, na Arry se zastavila pohledem nejdéle. „Já jsem Diana,“ oznámila nakonec. Zdálo se, že je náš tým opět o něco větší.
***
Po každodenní lekci jsme s Richardem stáli na nádvoří, zalití potem a koukali na nebe.
„Víš,“ prolomil ticho Richard. „Dneska je to rok od toho, co jsme se… zasnoubili. Kdyby všechno bylo tak, jak mělo, už bychom byli dávno svoji.“
Tak proto byl celý večer takový divný.
„Mám… tě tu nechat chvíli o samotě?“ zeptala jsem se opatrně.
Jemně se na mě pousmál. „To bys byla hodná.“
Nic víc říkat nemusel. Okamžitě jsem vyklidila pole.
Došlo mi, že moje sympatie k blonďatému šlechtici až moc rychle rostou. Už jsem ho nebrala jako nejspíš nebezpečného, nafoukaného urozeného kripla, ale jako… přítele?
Možná by se mohl dozvědět, kde je Mia. Ale řekl by to Danielovi? Nejspíš jo. A ten by určitě nereagoval nejlíp.

No jo, překvápko. Jsem zpátky. Od poslední kapitoly je to už přes půl roku, každopádně doufám, že do další to taková doba nebude (už se na ní pracuje). Vím, že jsem vždycky takhle nakonec dávala otázky, ale upřímně, teď mě to nějak neláká. Prostě mi jenom pls napište, co si o kapitole myslíte. Jo a mimochodem - tahle je zatím asi nejdelší!
Nic, tak snad další kapitola (tentokrát konečně o Mie a jejím výcviku) bude brzy.
Kaila146