Revengers: successors

Magni Foster

Asgardský princ. To zřejmě měla být čest, a pro každého odtud také byla, jen já potvrzoval výjimku. Toužil jsem po něčem normálním, což bych život mezi bohy úplně nenazval. A přestože máma ani nebyla odtud, zdálo se, jako kdyby jí tohle prostředí bylo ušité na míru.

Prostředí to bylo vskutku krásné. Mohutné stavby, život v přepychu, krása a vizitka našeho světa.

Jen ti sluhové mi už lezli do mozku více, než bylo zvykem. Nechtěl jsem jejich pomoc. Dát si vanu, nebo obléct stupidní košili bych zvládl sám. Jak tak nad tím přemýšlím, sluhové vlastně byli to nejmenší. Poznat jiný svět, zažít svobodu, to bylo něco, co mě lákalo.

„Magniusi-"

„Jimmy, buď tak laskav a jako všichni ostatní mi říkej jen Magni" další věc-mé jméno. Nevím, kdo tu katastrofu vymýšlel, ale že zrovna Magnius? Ne, na to si nikdy nezvyknu, bez šance.

Jimmy. Neboli Jeremy. Můj malý bráška. Sice se mu blížilo k osmým narozeninám, přesto tu byl vždy ten sedmnáctiletý rozdíl. Stejně tak jako spadal pod ochranná křídla mých rodičů, tak i pod ty má. Mohl protestovat, jak chtěl, pro mě byl vždy mladší. Někdo, kdo potřebuje ochránit.

„co potřebuješ?" zastavím se v chůzi. Jedním ramenem se ledabyle opřu o kamenný sloup a zkřížím ruce na hrudi. Byl malý po mamce, jenže z mého pohledu byl malý každý. Já osobně dosahoval výšky mého táty. Troufnu si říct, že on toho časem také docílí, neboť je mu rozhodně podobnější než já. V tomhle byla právě mamka můj človíček.

„slyšel jsem-"

„už zase odposloucháváš cizí konverzace? Ale no tak, Jeremy" promnu si oči.

Bráška si odfrkne. „nech mě mluvit, tohle tě bude zajímat" mám tendenci dát oči v sloup, protože vím, kam tohle povede. Jen další z nezajímavých drbů. Možná dokonce od Lokiho, tam bych na potvrzené zdroje moc nesázel. „slyšel jsem bavit se mámu s tátou, možná pojedem na dovolenou"

„celý Asgard jsem už viděl, až je zase budeš odposlouchávat, rovnou tam vlítni a vzkaž, že nemám zájem" vyhoupnu se do přímého stoje a jdu dál chodbou. Mám dlouhé kroky, proto se Jimmy brzy objeví vedle mě poměrně zadýchaný. Zpomalím, nejspíš ani nic jiného nezbývá, protože on hodlá dokončit svou myšlenku.

„nedopověděl jsem ti to celé. Nechtějí obcestovat Asgard, ale prý k mamce domů. Myslím že Země, Říká ti to něco bráško?" strnu. Tolikrát mi o tom vyprávěla, to místo popisovala tak moc krásně, že by bylo zvláštní nechtít ho poznat.

„víš co Jimmy? Jdi k sobě, pak za tebou přijdu, teď si musím něco potvrdit" nečekám na jeho reakci, snad mě poslechne. Já se mezitím rozběhnu podél chodby, až do druhého křídla, kde měly komnaty mamka s tátou. Moc často jsem sem nechodil, obvykle chodili spíše oni za mnou.

Je to neslušné, to si uvědomuji příliš dobře, avšak neklepu, neptám se na svolení, jen doufám v to, že se tam právě nebude dít nic, co bych jako jejich syn ani vidět neměl. Pro uchování vzájemného respektu, nebo tak nějak.

Oba se sklání nad stolem, kde jsou rozmístěny mapy. V rychlosti je pozdravím a přiblížím se k nim. „to není Asgard" podotknu. Ne, rozhodně to není on. Mamka se podívá na tátu, snad mezi nimi probíhá němá konverzace, než s úsměvem spustí:

„máš pravdu. Je to Země, a s tvým otcem jsme se shodli, že je na čase. Vám ukázat víc, co tahle galaxie skrývá. Myslím, že si můžeš začít balit, pokud jsi již nedal na sluhy, kteří by to mile rádi udělali za tebe."