Revengers: successors

Valencia Maximoffová

Když se lidé ve výjimečné situaci dozví, co mě celý život pronásleduje, automaticky mě berou za němou. Nejsem němá, jsem pouze tichá.

Není to snad, že bych nechtěla mluvit. Věřte, mám toho tolik na srdci, jen je to příliš nebezpečné. Slova ubližují. Obvykle jen psychicky. Já dokážu ubližovat slovy i fyzicky. Není to tak, že bych chtěla, vzejde to samo, a pak už se to nedá zastavit.

Bolí to. Nejen ostatní, ale i mě. Každé slovo vyvolává tíživý pocit, tahajíc mě ke dnu, utápějíc se v neuvěřitelné bolesti. Když má slova směřují na někoho, bolí to i jeho. Hodně, ale nedá se to zastavit. Proto je lepší, aby o mně raději nikdo nevěděl, představuji pak menší hrozbu.

Naštěstí mám maminku. A taky dvojčata, mé dva velké brášky, Bill a Thomas. Pak také to, že jsou jediní, komu si dovolím říct pár slov, protože mě léta praxe alespoň krajně naučili, jak neubližovat.

Jsem k závěru vlastně čarodějnice. Přenést všechnu bolest na sebe je to nejsnadnější, co zmůžu. A přestože si myslím, že vědí, co dělám, podporují mě, že to zvládnu. Snad jako kdyby to jednou mohlo zmizet praobyčejným lusknutím prstů. Co si to tu nalhávám, vždyť i já v to doufám.

„připravená?" optá se mě maminka. Narovnám se na židli, zhluboka vydechnu a přikývnu. „dobře, jak se cítíš?" všelijak, jen ne dobře.

„cítím se dobře" vysoukám ze sebe. Snažím se, opravdu hodně, nechci jí ublížit. Přivře víčka, načež rychle zamrká a hodí mi překvapený pohled. Vypadá... v pořádku.

„to je pokrok, jde ti to, jen vydrž, uvolni se" má ramena poklesnou zase o něco níž. Dýchám zhluboka, odhodlaná jí neublížit. „dobře, pojďme se trochu posunout. Kdo jsi?" Valencie Maximoffová, absolutně marná čarodějnice, dcera, sestra a všem dokážu pouze ubližovat.

„jsem Valencie Maximoffová, čarodějnice, dcera, -" maminka si přiloží ruku k hlavě a druhou chytne židli, aby nespadla. Nahlas zaúpí. „omlouvám se! Já-" chytnu se za ústa, uvědomujíc si, že to akorát zhoršuji. Jedna horká slza se dotkne mé dlaně.

Nejsem schopná nic dělat, ve dveřích se ale objeví dvojčata, a proto se pokojně svalím ze židle na studenou podlahu. Klepu se a brečím. Takhle to dopadá pokaždé, ať se snažím jakkoli. Vždy ublížím, zklamu.

„hej, Leno no tak" Tommy. Zavrtím hlavou. Kolena si tisknu k hrudi. Povzdechne si, než mě zvedne do náruče. „měli by ste s tím přestat, obě si akorát ubližujete" Omyl, Thomasi. To já nám oběma ubližuji. „není to tvá vina" ach ano, v téhle rodině dokážeme číst myšlenky absolutně všichni.

„odnes ji, já se postarám o mámu" špitne Bill. Nedokážu se jeho směrem podívat, protože vím, že tam někde je i maminka, které jsem ublížila a ten pohled bych nesnesla.

Pláču. Zoufale, tričko Thomase je téměř promočené, když mě ukládá do mé postele, abych si odpočinula. Věnuje mi pusu na čelo a prohrábne vlasy. „neplakej, jednou to bude všechno dobré"