Revengers: successors

9. avengers junior

Před čarodějkou se jen tak něco neutají. Ne před takovou, jako jsem já. Vlastně je tím posedlá celá naše rodina. Dokážeme přečíst myšlenky jedním jediným nadechnutím. Pouhým vdechnutím vůně okolního světa se napojíme na jakoukoli živou duši. Jde to samo, žádný složitý princip.

Což znamená, že se před námi jen tak něco neutají. Nic ani nikdo. Jako rodina fungujeme jako celek, a to se nám daří. Žádné tajné informace.

Někdy je to špatné, jindy dobré. Díky tomu ale vím o Avengers všechno, co ostatní jen tak neví. Kdo je kdo, jak kdo vypadá, jaký kdo je, všechno. Také to, že o mně nevědí ani samotní členové, přestože si tyhle informace pro jistotu při poslední schůzce měli sdělit. Jsem pro ně příliš nebezpečná, vlastně to chápu a ani mě to neuráží.

Jednou by ten čas nejspíš nastat musel. Dnes. První schůzka Avengers po patnácti letech. Natolik důležitá, aby přišli naprosto všichni. Sice se se mnou nepočítá, neznají mě, i tak tam jdu také. Těžko vysvětlit, proč vlastně.

„připravená?" otočí se na mě maminka, když už stojíme před budovou. Ne. Přikývnu. Nechci tam jít. Mezi dveřmi zadá nějaký kód, ačkoli zřejmě zbytečně, protože se toho ujme jeden agent SHIELDu, aby nás odvedl na požadované místo.

Jdu mezi Billem a Thomasem. Maminka jde před námi, především přede mnou, snad aby šok z mé osoby nastal až pár vteřin poté, co vstoupíme do místnosti.

„ještě Wanda s klukama, jsou tu každou chvílí" to bude Natasha. Jak jsem si myslela, věděla, neočekávají i mě. Proč by taky očekávali, když vůbec nevědí.

„vidím, že jsme tu právě včas" odkašle si má maminka. Thor s rodinkou odstoupí trochu více do strany, aby na nás bylo dobře vidět. Milý, ale nebylo to třeba. Cítím na sobě několik párů očí. Opravdu se teď budou soustředit hlavně na mě? Vždyť mou maminku neviděli patnáct let.

Přijde řada na dlouhý seznamování. Všechny znám, ale přesto ze slušnosti podám ruku a pozdrav nahradím kývnutím. Pardon, na bolest se dnes obzvlášť necítím.

„dobře, prvně bych chtěl poprosit, jestli by mohli všichni avengers junioři na malou chvíli odejít do vedlejší místnosti" řekne Fury. Avengers junioři, tak nás teď nazývají? To vážně? Bill po mém boku se uchechtne, a proto do něj lehce strčím.

Kupodivu jsem ale jedna z prvních, která ochotně zamíří k otevřeným širokým dveřím. Beztak se vše dozvím později, nač tu dělat scény.

„ty tu, Valencie, prosím zůstaň" Leno, říkejte mi Leno! Mám chuť to na něj vyplivnout. Nesnáším, když mi někdo říká Valencie.

„říkejte jí radši Leno, dokáže být agresivní" zastane se mě maminka. „děkuju" vyšlu k ní pouze a věnuji jí úsměv. Oplatí mi ho. Přemístím se i přes to zpět po jejím boku a uchopím za ruku, než v místnosti zůstane pouze ta dávná sestava. Thor s Jane, Tony s Pepper, Natasha a Bruce, Clint s Laurou, Steve s Peggy, má maminka a k závěru já, co tu vlastně ani nemá co dělat.

„Wando, neřekla jsi nám, že máš ještě dceru" započne Fury. Překvapení, fakt existuju! Fury stočí svůj pohled na mě. „můžeš nám o sobě něco říct prosím?" pobídne mě. Není překvapením, že se vůbec nemám ke slovu. Kdo ví, jak by to dopadlo, přestože tu teď stojím naproti slavným Avengers.

„její moc spočívá v síle hlasu a inteligenci" vysvětlí maminka za mě.

„neumí mluvit?" zeptá se Tony sarkasticky. Ach zlato, kdybys jen věděl, jakou škodu by napáchalo jedno jediné slovo z mých úst. Dám oči v sloup. Vlastně se dalo očekávat, že přijdou vtipálci na můj účet.

„ale ano" špitnu sotva slyšitelně. Soustředěním bolest zmenším na téměř poloviční, než by touhle hlasitostí obvykle zapůsobila a následně na to v hlavě ucítím neskutečné tepaní.

Přidržím se o prvního člověka po mém boku, na nějž se pomalu i hroutím. Thor mi na malý moment poslouží jako podpěra, než se dám dohromady za pochodu uklidňujícího hlasu mé maminky. Dokázala jsem dost bolesti strhnout na sebe, přesto vím, že i Tony určitou část pocítil, což byl přesně cíl, k němuž jsem se i přes tu bolest plánovala dokopat.

„myslím, že jste viděli dost" procedí maminka a přitáhne si mě k sobě. Je o pár centimetrů větší než já, a tak se o ní zlehka opřu.

Všichni přikývnou. „nechápu to. Znamená to snad, že pokaždé, co promluví, ubližuje tím ostatním?" zeptá se Steve. Otázky už nemíří na mě, ale na mou maminku. Hlavně sobě pro Krista!

„těm, na které jsou slova mířená. Ubližuje tím hlavně sobě, protože většinu bolesti převádí na sebe. Rozhodně to není úmyslné"

„je nebezpečná" namítne Tony. Pepper ho přejede nesouhlasným pohledem, poté se otočí na mě a mile se usměje.

„myslím, že by to stačilo" namítne maminka. „běž za Billem a Thomasem" pobídne mě. Nic nenamítám, posledních několik minut to je to jediné, co si přeji.

*****

„co navrhujete Avengers?" zeptá se Fury, jen co se za Valencií uzavřou dveře.

„Avengers jsou už dávno pryč, dohodli jsme se, že do toho nebudeme zatahovat naše děti, co se děje tak důležitého, že tu musíme být všichni?" odpoví mu Steve otázkou.

„Rogersi, na vaše otázky bude včas odpovězeno. Zatím je důležité hlavně to, že se objevila nová organizace zvaná Trima. Mají pokročilé možnosti Starkových zbraní a neustále je vylepšují, s každým dnem jich je víc. Chtějí to tu ovládnout a jsou na dobré cestě. Je potřeba nastolit zase rovnováhu"

„pořád nechápu, co to má společného s našimi dětmi" namítne Natasha.

„Přečtěte si tohle" Fury rukou pokyne k jedné ze zdí, na které se následně promítne holografická obrazovka, jež vyzařuje poměrně stručný text, dopis.

Drazí agenti SHIELDu,

již brzy se svět dočká spravedlnosti. Nastane rovnováha. A také legrace. Navrhuji zabít pár Avengers juniorů. Nebo je nechat zmizet? Nevím, řekněme, že to ještě promyslíme.

S láskou Trinity & Max