Revengers: successors

10. zmizení

„jsi v pohodě?" otáže se mě Billy, jakmile se za mnou zavřou dveře. Přikývnu.

„co ti chtěli?" zeptá se mě tak měr okamžitě zrzka, jež z party lidí vystřelí jak hurikán. „ehm, jsem Terilisha mimochodem, říkej mi Tero. Valencie že?" opět kývnu. Jinou možnost snad ani nemám.

Nechci se obtěžovat s tím jí vysvětlovat, proč jí to neřeknu, nebo snad přenášet určité informace ke klukům, aby jí je vysvětlili, a proto se moc nenamáhám a do prostoru na malý moment promítnu všechno, co jsem slyšela a viděla před pár minutami. Nemám co skrývat.

„páni, takže druhá Wanda, jen o něco vymakanější" ušklíbne se kluk, ačkoli spíše muž, protože je tu z nás nejstarší, svým věkem brzy už u třicítky. Drahý Cooper. Bartonovi, mimo jiné jediní, kteří slavné Avengers znali už od začátku a nic se jim o nich nezatajovalo, když nepočítám mě a brášky.

Mám chuť si z něj na oplátku taky trochu utáhnout, jenže k závěru jen pokrčím rameny. Vždyť má vlastně pravdu.

„umíš kouzlit jo?" přiběhne ke mně kluk. Nemůže mu být víc než deset a vzhledem k tomu, jak vypadá, k nikomu jinému, než ke Thorovi ho přiřadit nemůžu.

Rozhlédnu se po místnosti za účelem najít jeho bratra. Tmavovlasý kluk je naopak podobný více Jane. Se zájmem mě pozoruje, připraven vystřelit, kdyby byl jeho malý bráška v ohrožení. Stejný vztah měla já s dvojčaty. Vševědoucně se usměji, než usednu do dřepu, abych s chlapcem byla rovnoměrně. Natáhnu ruku, ze které mi vylétne pár bílých vláken točících se do spirál.

Všichni máme barvu. Maminka červenou, Pietro měl modrou, tu mají ostatně i dvojčata, těžko říct, jestli zdědili nebo pouze náhoda a já mám bílou. Už jsem si zvykla, že ze standardů své rodiny trochu vybočuji.

Jeremy omámeně zírá na mou ruku. Dlaň zabalím v pěst, z čehož zbude už pouhých pár jiskřiček poletujících ve vzduchu, dokud úplně nevyhasnou. „hustý" zareaguje na to Jeremy a já se tiše zasměji, stejně jako pár dalších lidí.

„těší mě" vypustím myšlenku do terénu. Stihnu to jen tak tak, protože hned poté skrz zeď proletí Thorovo kladivo následované všemi Avengery. Včetně maminky, jež se přižene jako hurikán.

„panebože, jste v pořádku. Všechno je v pořádku" během chvíle se nacházím v pevném objetí, které opětuji, ačkoliv nechápu, o co jde. Zaznamenám Terilishu v náruči svých rodičů, opětujíc mi nechápavý pohled.

„co se děje?" zeptá se Thomas. Abych řekla pravdu, je mi blbé si teď přečíst její myšlenky, neboť jako u dalších milionu informací doufám, že s tím přijde sama, až jí to bude připadat vhodné.

Věřím jí. Vždy jsem své mamince věřila a vždy se to vyplatilo v dobré. A dokud jsme všichni v bezpečí, není nač být zvědavá.

*****

„chvíli tu zůstaneme, při nejmenším do doby, než se dají věci do pořádku, ale o to se nemusíte bát" oznámí nám maminka. Hned poté dostanu sladkou pusu na čelo.

Jak jsem předpokládala, všechno jsme se dozvěděli z jejích úst. Nemělo by cenu jakkoli zapírat. Nejsem si jistá, jestli věděli i ostatní, ale my ano. Že nás nějací blázni chtějí vidět ideálně na druhém břehu.

Stejně si myslím, že to pro ně musel být šok. A teď mám na mysli Agnes, Sebastiana, Terilishu, Morgan, malého Jeremyho a Magniho. Lila, Cooper i Nathaniel věděli stejně jako já s Billem a Thomasem. Ano, představovalo to určitou výhodu.

U SHIELDu jsme měli každý svůj pokoj na otisk prstu. Do svého jsem zapadla téměř okamžitě, jak to bylo možné. Potřebovala jsem svůj klid, utřídit si myšlenky, co můžu a co ne. Především, abych neskončila někde připoutaná, protože by si SHIELD k závěru usmyslel, jak moc nebezpečná vlastně jsem. A že to tak opravdu bude.

„Lencie, otevřeš mi prosím?" vyskočím z postele, jen co zaslechnu maminky hlas. Poposkočím, když ji uvidím zdravou a živou a pustím ji dovnitř. „jen jsem ti chtěla říct, že budu na chvíli v hlavní místnosti, kdyby se něco dělo, víš, jak mě najdeš" instinkt zná pravou cestu. Přikývnu.

Za nedlouho mě to válení v posteli a pozorování světa za oknem přestane bavit. A tak se rozhodnu trochu se tu porozhlédnout.

Že dělám špatnou věc mi po cestě naznačí hned několik nesouhlasně hledících agentů, avšak moc si z toho neberu a v průzkumné cestě v klidu pokračuji.

Potkám hned několik lidí. Například Agnes se Sebastianem. Mimo jiné pěkná kvítka, až se mi ani nechce věřit, že jsou jejich rodiče opravdu právě Steve s Peggy. Nejspíš by si to nepřiznali, ale jako dvojka fungují perfektně. Proč také, jsou ještě děti.

Zalovím v kapse mikiny a narazím na sluchátka. Zapnu si své oblíbené písničky, do jejichž rytmu si začnu pobrukovat. Je tu ještě jedna věc. Sice nemůžu mluvit, ale zpívat? V klidu. Zjistila jsem to poměrně nedávno a od té doby jsem se stala hudbou tak měr posedlá.

V mém zorném poli se objeví Clint. Když mě zaměří, rozhlédne se kolem, ale nakonec mi vyjde vstříc. Ztlumím hudbu, protože je mi tak nějak jasné, že mi něco bude chtít.

„hele, vím, že mi toho asi moc neřekneš, ale neviděla si náhodou Lilu nebo Coopera? Vysoká brunetka, vysokej brunet?" popíše v rychlosti. Ano, má pravdu v tom, že mu toho moc neřeknu, přesto se postavím vedle něj a máchnu rukou. Bílá nitka se natáhne až na konec chodby, kde zahýbá za roh. Snad pochopil, že právě tam najde Lilu s Cooperem, dokonce i Nathaniela. Vypadá zaraženě, když se na mě podívá, rukou mu pokynu, ať jde. „jo, děkuji"

Hudbu si opět spustím nahlas. „vidím nás v černé a bílé, křišťálově čistá za hvězdné noci, ve všech nádherných barvách"

„takže mluvit můžeš" otočím se za hlasem. Nečekala jsem, že ve svém životě někdy budu stát naproti polobohovi, ba dokonce s ním vést řeč, no už to tak bylo, dle možností.

„jen zpívat" vyšlu k němu. Zařadí se po mém boku na mé průzkumné cestě. Proč by ne, alespoň nebudu sama.

„no, když jsem se tohle všechno dozvěděl, byl to docela šok" co se mu musí nechat je fakt, že se snaží.

Tiše se zasměji. „všechno to vím už dávno, nám maminka nic netajila" pokrčím rameny. Musí si připadat zvláštně, když mu v podstatě mluvím uvnitř hlavy.

„víš, že v realitě máš úplně jiný hlas, než když ke mně vysíláš ty své myšlenky? Hezčí"

„to mě sice velmi těší, ale věř mi, nechceš zažít situaci, kdy se byť jen pokouším říct větu" myknu obočím, načež svraštím tvář, protože uslyším něčí křik.

„máma" řekne Magni jen a rozběhne se. Vím, kde jsou, instinkt mě vede a on běží špatným směrem. Popadnu ho za ruku a vedu ho na druhou stranu. Běžíme. Opravdu rychle, na takovéto výkony nejsem ani zdaleka zvyklá, jenže mě popohání myšlenka, že se něco stalo, a to možná i mé mamince.

Doběhneme jen tak tak. Pár lidí už tu je, ale z potomků tu jsme první. Vytřeštím oči, jakmile všechny spatřím v bublině mračen. Z prostorů se ozve cizí hlas a agenti nabijí své pistole.

„Rozmyslel jsem si to. Vzít si samotné Avengery bude mnohem zábavnější a bezpečnější. Ah, Lila a Cooper. Víte moc na to, abych vás tu mohl nechat" zahřmí cizí, mužský hlas, načež uslyším jen děsivý smích. A v další vteřině je vše pryč. Začnu zmatkovat. Tohle přeci není možné!

Dýchám zhluboka. Pár lidí přibíhá do místnosti, v dálce zaznamenám dvojčata. Všechno je tak děsně zpomalené. Stejně jako já. Pomalu ale jistě padám na kolena, prsty si zajíždím do vlasů, propadám tomu. A pak začnu ječet. Panicky, ze zoufalosti. To kvůli mně vzniká ta tlaková vlna, jenž nejspíš zahýbe s celým New Yorkem.