Atmosféra v Tonyho vile je pochmurná. Nikdo se s nikým příliš nebaví a když už, jsou to takové ty fráze typu „podáš mi prosím skleničku?" a „potřebuju na vzduch" či snad „kdyby cokoliv, budu u sebe"
Nelíbí se mi to ani trochu. Všichni tu s každou minutou ztrácí naději, ale já? Jsem znechucená. Znechucená z toho, že bych svou maminku nechala tak snadno na pospas. Za to všechno, co pro mě udělala, čím si kvůli mně prošla, je nemyslitelné, abych tu jen seděla a čekala, jestli se vrátí. Obzvlášť když mám před očima neustále tu ženu.
Nejspíš jsem také jediná, kdo neustále hledá způsoby. Byla jsem za Nathanem tak třicetkrát, pokaždé s jiným nápadem. Nevím proč právě za ním, ale přišlo mi, že právě jeho tu potřebuji přesvědčit ze všech nejvíc. Terilisha si jich vyslyšela dvakrát tolik, ať už protože se mnou byla na pokoji, nebo protože jsem jí tak nějak považovala za naší hlavu.
Sebevědomá, cílevědomá, vyrovnaná, uměla bojovat, dokázala vést. Všechno vedlo k tomu, abych jí za jakéhosi vůdce považovala. A nemyslím se, že jsem byla jediná.
Přemýšlela jsem nad situací opravdu dost. Celou noc jsem proseděla na balkóně a snažila se cokoliv vymyslet, načež jsem to hned sepisovala na papír. Zklamalo mě, když ho Nathan roztrhal a vše bylo pryč.
Ve slabou chvíli mi na mysl přišla opět ta žena. Možná kdybych o ní všem řekla, hned by měli větší naději. Nebo by si mysleli, že jsem si to vymyslela. A v tom úplně nejhorším případě, protože já mám v oblibě hledat ty nejhorší verze, by mě někam zavřeli, neboť jsem vlastně ještě nebezpečnější. Panebože, vždyť já bych se jim ani divit nemohla, protože bych udělala to samé.
„ahoj," o kousek vyděšeně odskočím, když nikoho nevidím, poté skloním pohled a všimnu si Jeremyho. Zazubím se na něj a posadím se zpět na houpačku na balkóně, kde jsem teď trávila dost času. Jeremy se posadí vedle. „bylo otevřeno," pokrčí rameny, když se mi snaží vysvětlit, co tu vlastně dělá.
Nechci k němu vysílat myšlenku. Zaprvé je natolik malý, že ho nechci zapojovat do mé moci víc, než doposud je, za druhé by to kvůli jeho věku též mohlo být riskantní a netuším, jestli by to vůbec ustál. Třebaže i psychicky.
Popadnu do ruky blok a tužku, napíšu tam prostou větu a předám mu ho.
„utekl si bráchovi?" nějakou tu minutu trvá, dokud celou větu nepřečte, každopádně se k tomu dopracuje, přestože až po chvíli.
Uculí se. „ani si mě nevšiml, když jsem odcházel, je hrozně smutnej," znovu pokrčí rameny. Netuší oč jde, jak by taky mohl. „jste naproti a já tě chtěl vidět. Ukážeš mi zase ty svoje kouzla?" v očích mu zajiskří a já laškovně pozvednu obočí. Vlastně mám docela chuť si pohrát.
Zvednu se a pobídnu ho, aby mě následoval ven k útesům. Nikoho nepotkáme, což je hlavně kvůli tomu, že všichni tráví většinu času ve svých přidělených pokojích a v neposlední řadě i to, že je krátce po poledni.
Doufám, že rád lítáš.
Napíšu tu větu do prostoru a přenechám Jimmymu zase nějaký ten čas, aby si jí stihl přečíst. Než se naději, zběsile kýve hlavou, v očích jiskřičky. Zasměji se. Nakloním hlavu do strany, pozvednu obočí a on přikývne. Jde nám ta němá konverzace čím dál lépe.
Nezdržuji to. Připadám si tak kouzelně volná, když mohu používat svou moc v neurčeném měřítku a nikomu neubližuji. Stejně to mám i se zpěvem, nikdo netrpí a v tom já se prostě vyžívám.
Během chvíle se oba vznášíme lehce nad pevnou půdou, bledé nitky kolem nás pečlivě levitují a udržují ve vzduchu. Jednu dlaň mám natáhnutou k Jimmymu, tou druhou přidržuji sama sebe. Hazard přichází ve chvíli, kdy se poponesu nad místo, kde se útes láme a vlny silou odráží o kamenné desky.
„to je super!" zapiští Jeremy. Ušklíbnu se a přenesu nás o trochu víc nad vodu.
Veškerou radost překazí až zhrozený mužský hlas. „Valencie, okamžitě ho dej na zem!" otočím se k vile. Spatřím Magniho s rozzuřeným výrazem, jak se blíží, avšak dokud budu ve vzduchu, moc toho nenadělá. Protočím očima. Tady někdo ztratil všechny dětské myšlenky. Nechci pomalu umírat, chci žít, chci si užívat, to Magni asi neplánuje.
„Magni! Je to úplně super! Lena tě taky může nechat lítat a neříkej jí Valencie, nemá to ráda," ten kluk za svůj krátký život pochytil více rozumu, než jsem si dokázala vůbec představit. Postavil se na mou stranu, proti svému velkému bráškovi, pozoruhodné.
Nevinně se usměji na Magniho, ovšem vůbec to nevypadá, že bych si ho tím obměkčila. „v žádnym případ, okamžitě z něj sundej ty tvoje čáry," je mi jasné, že tady legrace končí. Pokrčím na Jeremy rameny a on si odfrkne. Během chvíle postává vedle Magniho, zato já se stále vznáším nad útesy.
„co tady tak křičíte?" za zády toho poloboha se objeví Bill, všimnu si, že nás už delší dobu pozoruje Nathan a skrz okna zahlédnu kapitánova dvojčata. Ach, tolik diváků. Ignoruji ho.
„myslela jsem si, že je s tebou víc legrace," vyšlu k Magnimu myšlenku. Věnuje mi nevraživý pohled.
„nevěřím ti, jasný?! Nevěřím ti ani slovo, takže buď té laskavosti a drž se dál od mého bratra. Valencie, myslím to vážně. Nevím, co dokážeš, ale tvoje máma tě zatajovala z nějakýho důvodu. Pochop, že je Jeremy to poslední, co mi zbylo a já nemůžu přijít i o něho" zhluboka se nadechne. Sleduji ho s prázdným nezaujatým výrazem, ale uvnitř? Uvnitř ty slova tolik bolí, že si jen těžko dokáže představit, co se uvnitř mě odehrává.
Moc už toho poté neslyším. Bill vyčítá Magnimu, že to přehnal, Morgan se ujímá Jeremyho, aby ho odvedla dovnitř. Magni vrhá další ubližující slova, Billy se mě zastává.
A já? Vidím matně, přestávám vnímat, padám.
ČTEŠ
Revengers: successors
حركة (أكشن)Valencie Maximoffová žije se svou matkou a bratry už tak složitý život, především kvůli její vrozené moci, přesto se vše vyvýjí poměrně v klidu, až do doby, kdy Fury začne svolávat po dlouhých letech všechny Avengers, kvůli blížící se hrozbě. Ještě...
