Revengers: successors

25. minové pole

Až příliš pláž připomínala minové pole. Jen s tím rozdílem, jako kdyby je někdo spouštěl na dálku, těsně kolem nás. Nad tím, jestli úmyslně, jsem nemusela příliš přemýšlet. Jistěže.

„Magni!" křiknu zděšeně, když cosi vybouchne těsně vedle něj. Rána ho maličko odhodila, naštěstí vypadal v pořádku. Rozhodla jsem se spoléhat na protekční tělo Boha a udržet na živu sebe.

„musíme běžet," řekne tmavovlásek, třebaže to bylo zřejmé. Sesbíraná z písku už jsem, pro tentokrát se rozběhnu k cestě. Běží za mnou a já se otočím víckrát, než bych měla z hlediska bezpečí i normy. Je to buď štěstí, nebo si ze mě někdo dělá legraci, ale po každé, co odskočím z nějakého místa, protne ho výbuch, což mě děsí až do doby, kdy mám toho poloboha po svém boku.

Jsem fascinovaná, jak rychle jsem zapomněla na bolest nohou z rána. Mám chuť se usmát, jen tak, protože žiji, přestože to nevypadá na dlouho.

„nemůžeš udělat nějakou tu bublinu, co by nás ochránila?" zeptá se Magni. To mě nenapadlo, a já bych mu moc ráda odpověděla kladně, jenže toho v tuhle chvíli opravdu nejsem schopná. Jsem nesoustředěná a dezorientovaná, totální amatér.

Běh do kopce je náročný, navíc mi cesta připadá delší než kdy jindy. Zastavím na vteřinu, protože nohy téměř neovládám, ale když se chystám znovu běžet, tlaková vlna mě odhodí. Mnohem dál, než odhodila Magniho. Měla jsem za to, že z toho vyvázl v pořádku, já už viděla svá zlámaná žebra a infarkt jako třešničku.

„musíme se schovat," bolí mě záda, na která jsem dopadla, ale hned se sbírám se země. Pokusím se bolest zad ventilovat skrz bolest nohou. Obojí je strašné. „hned!" rozkážu. Není čas na starost, ať už to Magni myslí dobře nebo ne.

Vidím vilu matně. Před očima mi tancují hvězdičky, avšak já se neplánuji jen tak vzdát. Doběhnu tam, i kdyby mě to stálo život, jaká ironie, že to tak vlastně opravdu je. Žít či nežít? Slyším hlasy, chraplák Magniho, že jsme kousek, sladký hlas Morgan, jenž nás povzbuzuje, jestli je to vhodné takhle nazvat, hluboký hlas Billa, jen nerozeznám, co říká, respektive křičí a také ječivý hlas Agnes, té teď nemůže rozumět nikdo.

„co to kurva je?" to říká Nathan. Nevidím ho, ale vím to. „není čarodějka? Nemůže s tím něco udělat?" ptá se dál.

„leží tu skoro v bezvědomí," usměrní ho někdo. Ten hlas už nepoznávám, jsem jen ráda, že je to nejhorší za námi. Snad nevybouchne i ten dům, pak už na ničem nesejde. Je Magni v pořádku? Uvědomím si, že jsem ho neviděla vběhnout do domu.

„asi má zlomený žebro nebo tak něco," teď se tomu můžu podvolit, neboť vím, že je v bezpečí. Dovolit si slabou chvilku. Dojde mi to až potom, když už jsem zase jinde.

*****

„kočička si ráda hraje, hm?" ušklíbne se. Vlastně si tu připadám mnohem lépe, nic mě nebolí, jen jsem psychicky vyčerpaná. Nemůžu prostě odejít? Nemám na ní náladu víc než obvykle. „víš, taky si ráda hraju. Jen s tím rozdílem, že já vždycky vyhraju."

Zavrtím sebou. „co chceš?!" prsknu. Můžu si to dovolit, když je se mnou, ale vlastně není. „nemůžeš mi ublížit," obeznámím ji s fakty. Když já propadla skrz ji, ona by zase propadla skrz mě. Od ní mi nic nehrozí. Ne teď.

„ach, co máš na mysli? Ublížit se dá více směry," nepříjemně se zasměje. Protočím očima. „nebereš mě vážně," konstatuje a šílený úsměv z ní opadne. „dobře, dokážu ti, kdo tu má, nad kým moc."

Nechápavě svraštím obočí a namlouvám si, že jde pouze o slepé výhružky.

„nebylo to snadné, ale já se kvůli tobě velmi snažila," netuším, o čem mluví, kupodivu jí neskáču do řeči. „být ve dvou hlavách najednou, obzvlášť těch nejmocnějších mezi vámi, to je čest a výzva zároveň. Prosím," rukou pokyne doprava. Leží tam Magni, jen vypadá dost mimo. Potlačím zděšený výkřik.

Naivně jsem si celou dobu myslela, že tohle je čistě mezi námi. „ne," hlesnu tiše. Odvrátím pohled. Nemůžu se na něj dívat, aniž by mě skrz na skrz neprovrtávaly výčitky. Kdybych jen mlčela, nesvěřovala se, byl by teď v bezpečí jak on, tak já. Vypadá tak klidně, ale za chvíli nebude. Probere se, zjistí, že je připevněn pouty k lehátku, které brání všechny potencionální síly.

Jde to přesně tak, jak jsem si myslela. Kupodivu ho ale pustí ze spárů kovových náramků tak měr okamžitě. Magni vyskočí z lůžka a stáhne mě za své mohutné tělo.

„co jste zač?" zachrčí. Cítím z jeho hlasu čistou agresi a vztek. Pak jako kdyby si uvědomil, co jsem mu říkala. Došlo mu, co je zač. A to ho nejspíš naštvalo ještě víc. Pokusím se dostat znovu před něj, nebo alespoň po jeho bok, ale on mě uchopí za ruku a znovu strne zpět, teoreticky bych si i myslela, že v ochranářským gestu, kdyby mi nebylo jasné, že jsme přátelé čistě z krize. Takže pravděpodobně jen nechce vysvětlovat mrtvolu.

„roztomilé," zašvitoří Trinity. Nevím, co probíhá na Magniho tváři, zato postřehnu, jak mě jeho ruka rychle pustí. Bělovláska se rozesměje. Ten smích jsem zažila už tolikrát, že mě vytáčí k nepřítomnosti. Neocením nic víc, než když jí nemusím poslouchat.

„co po nás chcete?" pokračuje ve vyptávání Magni. Už nepřipomíná toho kluka, kterého jsem stihla poznat. Toho, jenž se málem rozplakal na pláži z vlastních výčitek. Všechno vypovídá o tom, že je na čase, aby se ho někdo začal obávat. Já u něj hledala bezpečí. U někoho, kdo mi momentálně mnohem víc, než Magniho připomínal opravdového Boha. Ačkoli jsem ani já nevěděla, zdali se mu nějakých schopností vůbec dostane.

„co po vás chci? Není to snad zcela zřejmé?" pozvedne obočí. „když se někdo nechová podle pravidel, nikdy se to nenechává jen tak. Ona pravidla porušila. Tolik ti věří. A přesně proto si to sežereš s ní."