Revengers: successors

15. Theresa

Říká se, že na smrtelné posteli Vám přeběhne celý život před očima. Nevím, jestli se v mém případě dalo nazývat čtyři a dvacet let jako celý život, tak nějak jsem nadějně doufala, že mám ještě dvě třetiny před sebou.

Každopádně ta ženská-Trinity-si to dokázala načasovat perfektně. Bill se mi napojit do hlavy a věřím, že kdyby mohl dá mi i facku, ať se vzchopím a ani neopovažuji zemřít. Takhle na to sice musel pouze se slovy, neboť to bylo spíše duše proti duši, ale zafungovalo to, protože po těch slovech, kdo jiný má naději k tomu dostat maminku zpátky, jsem s tím opravdu bojovala.

Cítila jsem všechno a chtěla křičet, jenže jsem byla jako němá. Nešlo to a vlastně to bylo i dobře. Cítila jsem, že mě někdo drží, přestože jsem ztratila i převahu nad ovládáním vlastního těla. Zvedal se mi vůbec hrudník? Nevím, ale mé pohyby byly sotva znatelné. Je vhodné říct, že to byla úleva? Nemohla jsem mluvit, protože to nešlo, ne protože bych nesměla. Tak trochu jsem doufala, že už umírám.

*****

„jsem těžká," zamumlám a prudce otevřu oči. Překvapeně se na mě podívá, stisk rukou o něco zpevní. Vlastně se taky přisunu blíž k němu. Kdo by to byl řekl, mít tělo jako bůh je docela výhoda, a jak hřeje.

„plácáš nesmysly," utiší mě. Dívá se opět na cestu. Rozhlédnu se, abych se zorientovala, před námi jde parta lidí, těch divných, se kterými sdílím dům a všichni míříme do vily. Rázem si uvědomím, v jaké pozici jsem byla ještě před chvílí. Opřu se Magnimu hlavou o hruď.

Ztuhnu a podívám se mu do očí vytřeštěným pohledem. „Magni?" zkusím to.

Zastaví, obličej se mu stáhne v bolestivé křeči a přivře víčka. Sakra!

„promiň! Já nech-"

„mlč!" procedí skrz zuby, zatímco se snaží snést bolest, mnou způsobenou. Zkousnu si ret a slzy se mi hromadí v očích. Prozatím si je tam také udržuji.

Nezvládám to. A teď nemyslím tuhle situaci, myslím tím celý sled událostí, kdy ubližuji a vše co poté následuje. Dělá to ze mě tak špatného člověka a já se přitom tolik snažím. Jenže všem to nevysvětlím.

Jestli jsem doufala, že bychom s Magnim mohli alespoň krajně vycházet, po tomhle jsem to všechno zase poslala do háje. Možná kdybych nebyla tak přecitlivělá. Kdybych se vzdala té dětské stránky a začala se přizpůsobovat svému věku. Jsem dospělá a připadám si, jak kdybych právě vstupovala do puberty.

Nerozbrečím se. Ne dnes, ne teď, rozhodně ne kvůli tomu, co dělám. Měla bych mu pomoct, ne se opět litovat. Neříkají nám čarodějnice jen tak pro nic za nic. Přenést bolest by nemělo být tak hrozné. Zavřu oči a soustředím se. Rozhodně je to lehčí než se snažit mluvit bez následků.

„v pohodě?" optám se ho bezmyšlenkovitě, dříve, než bych si stihla uvědomit, že tím můžu všechno zase zhoršit a že jsem v tom expert. Píchne mě v hlavě, ale to přejdu mávnutím, on vypadá v pořádku, na tom mi teď sejde.

Vyjeveně na mě zírá a přikývne. Oddechnu si. Asi mi to za tu minutku, kdy jsem si připadala jak pod cirkulárkou, i stálo. Přesto raději nepokouším osud a když se znovu rozejde, jsem na venek z ticha.

„víš, myslím, že mě můžeš položit na zem, já-, už to asi zvládnu" vyšlu k němu ostýchavě. Ne, že by se mi to snad nelíbilo, jen mám divný pocit. Jsem v pohodě a nechám se nést. Taky jsem mu před chvílí ublížila, být to já, hodím se mnou o zem a raději odejdu.

„škoda, že sdílíme různé názory. Měla by sis spíš odpočinout, navíc už tu jsme," zvednu pohled. Tonyho vila se zdá z blízka rozhodně větší než z dálky. Zkousnu si ret.

„kam to jdeš? Špatná strana," konstatuji mu v hlavě, když místo do leva zahne doprava. Starkova ložnice tam není a když si mihnutím vzpomínky uvědomím konverzaci s Jeremym, dojde mi, že tam má pokoj právě on.

„bylo by fér, kdyby si Terilisha trochu odpočinula, konec konců, můžu za to i já a chci vědět, že jsi v pohodě," přimhouřím oči. To, co právě řekl mi k němu doposud vůbec nesedělo a kdyby mě zrovna nepokládal do měkkých peřin, ani bych mu to nevěřila. „spi," řekne pak už jen. Nedokážu z něj cokoliv vyčíst, jestli ho otravuji, nebo se fakt chce přesvědčit, abych vyvázla v pořádku.

Přehodí přese mě peřinu. Má tu samou vůni neznáma, co on. Otočím se na bok, pokrývku si přitáhnu blíž k sobě a víčka nechám spadnout. Ještě předtím ale ucítím jeho prsty, zandávající pramínek tmavých vlasů za ucho. Kdyby to neudělal, nejspíš bych se o to pokoušela marným foukáním.

„krásné sny"

*****

„tak to už máme oba syny Bohovi, jdeš na to velmi takticky," posadí se na pohovku, která ani nevím, kde se tu vzala. Už zase ona. Jeden den! Chci od ní mít jeden den klidu!

Odfrknu si. Dostává se ke mně vždy, kdy se oprostím od povinností, kdy si chci užít bezmeznou svobodu v podobě prosněné noci.

„nezeptáš se, proč tu jsi?" podiví se. Dál mlčím, jen si zkřížím paže na hrudi. Nehodlám s ní vést konverzaci, používat pro mě tolik cenná slova na ní, když to stejně k ničemu nevede. Nezaslouží si je. „aha, takže tichá domácnost," uchechtne se, není v tom však ani náznak pobavení. „chtěla jsem ti ukázat, jak se daří rodičům. Já sliby plním, teď už vaši polohu znám. Ale když jsi tak moc proti," pokrčí rameny.

Z poněkud nakrčeného postoje se postavím zpříma a zarazím ji. „počkejte!" vyjeknu. Uvidím maminku? Svitne ve mně naděje. V polovině otočky se zastaví, aby se na mě znovu otočila s vítězným pohledem a povytaženým koutkem.

„věděla jsem, že si to rozmyslíš," řekne jen. „máš minutu," nechápu její slova, dokud se obraz přede mnou nezamlží a já se objevím v mlze.

*****

Marně tápám po prázdnu. Křičím do ticha a v duchu si počítám vteřiny, ostatně jako tehdy. U té desáté se dostanu k zoufalosti, že tohle vše je jen ubohá ztráta času a nic nebude.

„Leno?" okamžitě se otočím.

„Mami!" vykřiknu. Nevím kdy, nevím jak, ale visím jí kolem krku, ona mě rží natolik pevně a hladí po zádech s takovou vervou, jako kdyby si ověřovala, že tu opravdu jsem. „já-tolik jsem se o tebe bála! Musím tě odsud dostat a-" panikařila jsem.

„Leno, teď mě musíš poslouchat," zarazí můj zbrklý výjev. Je to snad poprvé, co jí vidím takhle vážnou. Znám jen tu usměvavou tvář. Děsí mě to, avšak přikývnu. Popadne mě za ruce. „je tady určitá věc, kterou jsem ti neřekla. Nesmíš se teď starat o mě, za půl roku se odtud dostaneme, o to se nemusíte bát. Pamatuješ si na Theresu?"

Theresa. Když k nám jezdila na návštěvy, bylo jí sotva patnáct a mně zase pět. Každopádně poté z ničeho nic přestala, a to jsem si s ní hrála tak moc ráda. Byla milá, ochotná a všechno, co jsem v tu chvíli dokázala ocenit. Součást rodiny. „ano, přestala k nám jezdit, když mi bylo šest," pronesu váhavě.

„bydlí v Arizoně na adrese Kingmanova sedmdesát sedm. Vzkaž jí, že jsem v Miserotě, pochopí to a všechno ti vysvětlí. Přeci jen je to tvá-" začne mi mizet z dohledu.

„je má co?!" křiknu do prázdna z posledního dechu. Složím se na kolena. „do háje!"