Revengers: successors

29. Asgard

Stále si nedokážu zvyknout na to, že tady Magni není jen ten přehnaně starostlivý kluk s působivými prvky mrzutosti a božským základem, ale především princ, jehož si lidé váží a uctívají. Neprojeli jsme kolem člověka, nebo snad Asgarďana, který by mu nesložil poklonu a já si začala připadat trapně.

Držím se ho za ruku, čistě z bezpečnostních důvodů, ačkoli mám pocit, že se to za posledních několik dní stává až příliš často, protože jsem se mu už dvakrát stihla ztratit svou nepozorností. Ovšem kdo by z toho všeho nebyl fascinovaný.

„kam vlastně jdeme?" zeptám se po chvíli. Neustálé proplétání majestátními chodbami paláce je sice pozoruhodné, ale po několika minutách i jaksi bezcílné. Protože mám pocit, že dřív, než dojdeme, tak bude nový den.

„teď ke mně, pak k mámě, jestli tak pro tebe nemá nějaké oblečení a nakonec do hlavního sálu, náš hlavní cíl."

Po dalších pár minutách Magni otevře jedny z dveří. Pravděpodobně do jeho pokoje, nebo jestli je trefnější výraz komnata. Zní mi to nesmírně vtipně a nereálně. Zřejmě jsem očekávala něco extra a dočkala se jen ustlané postele, psacího stolu pokrytého popsanými papíry a plány, malé knihovničky a obrovské skříně rozkládající se po celé jedné straně. Nemluvě o tom, že byl pokoj tak třikrát větší než můj v New Jersey.

„mohl jsi mě upozornit," vyjedu po něm, když skončím s prohlídkou pokoje a zaměřím se na něj. Stojí tam polonahý, zrovna ze skříně vyndává čistě bílou košili, společenské kalhoty má již na sobě. Rychle se otočím, aby neviděl, jak jsem rudá. Dost určitě ze mě má jen legraci a z mé sebekontroly, tudíž nulové, ještě větší.

„už se můžeš otočit," řekne. Nezní to vysměvačně, prostě jen obyčejné oznámení. „je řada na tobě," mrkne.

Nevím, do čeho mě plánuje obléknout, protože stereotyp legíny a mikina je mým oblíbených outfitem už dvacet let. Mamka mi donutila džíny poprvé, když jsme šli do základny SHIELDu, od té doby to bylo také naposled.

„vaše výsosti, již jste se vrátili? Měli jsme o vás starost," do cesty se nám připlete dívka mého věku v oblečení pro služebnou. Přeměřím si jí pohledem. Jedno vím jistě, neměla bych se pokoušet na ní mluvit.

„Naše dovolená se protáhla, s princeznou Valencií si tu pouze vyzvedneme pár věcí a máte nás zase z očí," odpoví Magni. Při oslovení princezna vykulím oči. Nejsem ale schopna cokoli vyvrátit.

„omlouvám se," zaměří se na mě a vysekne hlubokou poklonu. Absolutně nevím, co mám dělat. Netvářím se nijak a vypadá to, že to stačí. „nebudu rušit." Oplatím jí ten jedovatý úsměv. Skáčou za Magnim takhle všechny mladé služebné? Zcela očividně je má obtočené kolem prstu, bodejť by ne, nechává se jimi obskakovat, potěšení jako sladká tečka na konec.

„princezna?" obrátím se na něj pobaveně. Magni zrychlí krok a podrbe se na zátylku.

„byla bys radši, kdybych tě představil, jako člověka? Opovrhovala by tebou."

„nemusel si mě představovat vůbec," namítnu. Z nějakého důvodu mě ta dívka vytočila a fakt, že o mě teď ví něco, co ani není pravda, mě rozptyluje od skutečných problémů.

„roznesla by tu drby, byla bys za praobyčejnou kurvu," řekne na to trochu víc tvrdě a hlasitěji. Cuknu sebou a odvrátím zrak. „promiň," hlesne. Ale já se nezlobím. Jsem ráda, že tomu předešel, zároveň si vyčítám, že mi to prostě nedošlo hned.

„tady." Klopýtnu, jak mě strne za ramena, abych zastavila, protože bych kolem dveří bez problémů přešla bez povšimnutí.

„páni," zůstanu zírat mezi dveřmi. Tohle už vypadalo mnohem víc jako komnata. Jane si dala záležet na každé drobnosti, od závěsů, až po šperkovnice na toaletním stolku. Rozhlížím se tu tolik, že si ani nevšimnu Magniho, který mezitím ze skříně vytáhl troje šaty různých barev. Přejdu k němu.

Jedny jsou poměrně jednoduché bílé. Mají volnou sukni, dlouhé rukávy, které se u loktů rozšiřují a čtvercový výstřih. Kupodivu žádný korzet, či cokoli tomu podobnému. Místy je zdobí zlaté doplňky. V pase je pásek oné barvy. Rukávy, veškeré lemy a vlečka jsou prošity zlatou nití.

Přejdu k druhým, olivově zeleno černým. Nemají žádné rukávy, zato se k nim pojí tmavý plášť až po kotníky. Sukně je tvořena z několika vrstev silné látky, čímž nabírají objem a mají i korzet. Jsou nádherné a trochu mi připomínají Lokiho, ale už teď vím, že tyhle si rozhodně se svojí složitostí nevyberu.

Třetí jsou rudé. Jako barva mé maminky. Mají totožný střih, co bílé, až na to, že žádný pásek neobsahují, ani doplňky a sukně je natolik dlouhá, že bych jí jistojistě táhla po zemi i pár centimetrů za sebou. V jednoduchosti je krása. Vezmu je do ruky.

Magni neznatelně kývne, první dva kousky uklidí zpět do skříně, pak se na mě obrátí. „budu čekat před dveřmi. Buď rychlá, Val."

Sleduji ho, dokud se za ním nezavřou dveře. Je jediný, který mi neříká Leno, přestože jsem ho o to tolikrát prosila a k závěru mi to vlastně ani nevadí. Místy mi řekne Valencie, ale nezní to výsměšně, nýbrž mile. Jsem ze svých domněnek sama zmatená. Nikdy se mi to nelíbilo, ale od něj ano.

Uvědomím si, že na mě také lpěl, abych byla rychlá, zatímco já tu zírám na dveře, a proto se do šatů začnu soukat. Zvýrazňují můj jak značně ženský pas, tak poukazují i na plný výstřih. Rozpustím si vlasy z gumičky a stáhnu si je na levou stranu. Když se na sebe podívám do zrcadla, nechce se mi věřit, že to jsem opravdu já. Ale líbí se mi to.

„Val, přidej prosím," Magni lehce zaťuká na dveře.

„běžím!" křiknu nazpět. Znamená to konec prohlížení, začátek opravdového konání, což se mi příliš nelíbí, ale povinnosti volají, navíc to je cesta k celkovému úspěchu.

„no kone-sakra," tmavovlásek přede mnou polkne a já se zděsím.

„je to tak hrozný?" vydám ze sebe přiškrceně.

„ale ne, to ne!" oddechnu si. „já jen-vypadáš jinak, hezky, jako princezna," zašeptá. Cítím, jak se mi krev hrne do tváří a v břiše mě začne nepříjemně lechtat. Odvrátím pohled ke špičkám bot schovaným pod sukní a nezabráním se širokému úsměvu.

„musíme jít," změním téma. Cítím, že by to mohlo být ještě hodně trapné. Zamumlá něco v souhlasu a zařadí se mi po boku. Konec konců, on je tu ten, kdo zná cestu.

Postřehnu, že se mu klepou ruce. Chytím ho za ní a povzbudivě stisknu.

„počkám tu," řeknu mu, když už stojíme před hlavním sálem. Tak to tvrdí alespoň Magni. Zarazím ho, když se chystá něco namítnout. „nic mi tu nehrozí a do tvých věcí se nebudu montovat. Zvládneš to," nezbývá mi, než ho podpořit širokým úsměvem. Mluvím pravdu, vím, že to zvládne.

Jen kývne, značně nervózní. „hlavně mi nikam neuteč."