Revengers: successors

33. návrat

„je důležitý hlavně nestresovat."

„přísahám, jen co to bude možný, zabiju ho!" zavřeští Terilisha skrz zuby. Je neskutečně ulevující slyšet jí, ba dokonce vidět, jak tu před námi stojí v klasické náladě, jenže nikdo si to nepředstavoval s bombou kolem těla.

„zklidni, zkusím z tebe dostat tu bombu, ale nesmíš se hejbat,"zpraží ji Bill.

„odkud zrovna ty víš, jak se tohle dělá?" oboří se na něj. Je naštvaná, vytočená a rozhodně ne v klidu. Nic nového, přesto by se teď hodilo víc pozitivnosti.

„prostě mu věř," vložím se do toho. Ne, že bych o Billových znalostech cosi věděla, ovšem je tu jediný, kdo se do toho tak ochotně nabídl. Co víc, zbývají tři minuty, to není zrovna čas na dohady.

„v drátech se vyznám, ale jestli tu chceš odbouchnout, tak prosím pěkně-"

„Nathane, nemyslela to tak. Nemáme čas, prostě to z ní sundej," pobídne ho Morgan. Hlas má nezvykle vysoký, ale já už zjistila, že se to děje pokaždé, kdy se nacházíme v nebezpečné situaci. A tohle nebezpečné a rizikové rozhodně je.

Bill k Terilishe přistoupí, zatímco Tommy se o krok vzdálí, aby mu dal prostor. S odpočítáváním druhé minuty se mi začnou klepat ruce a ani nechci pomyslet na to, co by se stalo, kdyby se Bill nevyznal tolik, co všichni doufáme.

Sleduji jeho hbité prsty proplétající se skrz změť barevných drátků, i když mi něčí teplá dlaň připadne na rameno. Není žádným tajemstvím, že roli někoho v tomhle sehrává naše božská podstata. Přiložím svou dlaň, poměrně chladnou, na hrubý hřbet ruky. Uvědomím si, že mi vůbec nezáleží na tom, kdo všechno tu stojí a kdo všechno si může něco myslet. Teď mi na tom vůbec nesejde.

„mám to!" vykřikne Nathan potěšeně. Napřímím se. Thomas se chopí kuchyňského nože a pásky, jež Terilishe zabraňují v rozřízne tak, že sjedou k zemi. Hned na to nůž se zařinčením dopadne k zemi a můj starší bráška si přivine mou nejlepší kamarádku. Dám jim vteřinu, dvě, tři, minutku, ale sama už to moc dlouho nevydržím a Tommyho prostě odtrhnu. Čas, kdy chci vděčně obejmout svou živou kamarádku i já.

„lidi, ne, že bych vás neviděla ráda, ale asi bych se měla dát do kupy a trochu oblíct," zrzka poukáže na své spodní prádlo a čerstvé rány. Odstoupím do uctivé vzdálenosti až k Magniho hrudi a Thomas kolem Terilishy ovine svou modrou košili.

„potřebuju si odpočinout, nespala jsem od doby, co jsme přišli z Asgardu," pošeptám mu.

„jo, ale vedla sis skvěle." Ani netuší, jak moc to pro mě znamená.

„myslíš, že bych si mohla lehnout k tobě? U nás teď bude asi plno?" Asi určitě vzhledem k tomu, že u Tommyho s Billym leží polomrtvý Nathan. Terilisha se k žádný zdravotně se svou povahou neunáhlí, ba naopak, bude se snažit zapomenout co nejdřív. Ale teď, teď s Thomasem zabere náš pokoj. A já jsem ráda, protože se u Magniho stejně cítím lépe.

*****

„dobré ráno, nebo radši večer?"

Promnu si víčka, pak si k sobě poskládám slova, co mi věnoval. „kolik je hodin?" pokrčím obočí. Z mého hlediska nemůže být více než pět hodin. Usnula jsem těsně před polednem.

„půl dvanáctý," pozdvihne pobaveně koutek úst. Tolik?! „potřebovala ses pořádně prospat." Ano, a vzhledem k tomu, že jsem dost nocí trávila tu, právě on to mohl vědět nejlíp, že mé spaní nebylo zrovna ukázkové.

Překulím se, abych k Magnimu ležela čelem. Je mezi námi sotva znatelná mezera, protože postel je už tak úzká. Zrůžovím, když si vzpomenu, jak jsem ho prosila, aby si lehnul ke mně. Znavená a vyčerpaná, natolik, abych se nezdráhala přiznat, co bych chtěla.

Má pronikavě modré oči, podobné, co Thor, ale ne stejné. Hezčí. Kromě božských základů je to jediná věc, kterou nesdílí s Jane. Takhle zblízka si povšimnu i denního strniště. Dělá ho to starším, ustaranějším. Je to mužnější, ale zároveň to připomíná pravdu: nikdo tu nejsme zcela bez starostí.

„už neusnu," prohlásím šeptem. Tmu jsem doposud shazovala na zatažené rolety, jenže ona je opravdu noc a od jeho tváře se odráží jen měsíční svit. Je čas úplňku.

„mám nápad." Teplý dech mě dráždí na tváři. Vyzdvihne se nade mě, kde pobude sotva vteřinu a už zase stojí na zemi. „pojď," natáhne ke mně rozevřenou dlaň. Posadím se a hlavu nakloním do strany. Jaký plán asi tak může mít o půl dvanácté? „neboj, není to nic strašného."

S úsměvem mu vklouznu do dlaně. „nebojím se," konstatuji. Je to pravda. S ním ne.

Přikývne a vede mě ven. Nemůžu se dočkat, zároveň bych se s ním nejradši stále jen procházela. Projdeme celý dům, přes prázdné a tmavé místnosti, vyjdeme ven a pokračujeme na hlavní cestu. Mám chuť se zeptat, jak dlouho ještě půjdeme, ale snažím se být trpělivá.

„Magni?" zeptám se váhavě. „ty umíš jet na motorce?"

„trochu důvěry, táta mě něco málo naučil."

„učil tě tvůj táta i řídit?" popíchnu ho. Protože řídit rozhodně neumí. Jestli je na tom podobně s motorkou, nejbližší příkop je náš. Pokroutí očima, ale usmívá se. Nasadím si helmu, jíž mi podává. Brala bych i chrániče, kdyby nabídl. Odvolávám vše, kde jsem naznačila, že mu ve všem věřím.

„je to nutné?" zamračím se na černý šátek.

„hmm," zamyslí se. „jo je. A čím dřív si ho nandáš, tím dřív tam budem." Ale kde je tam...

Nadále neprotestuji. Neprohodím ani hlásku, když usedám na motorku za něj a obmotávám mu ruce kolem pasu, když se motorka se zařinčením rozjede, nebo když projedeme na červenou a ne jednou. Snažím se tyhle chvilky hlavně užít, ačkoli na to nejlepší stále čekám.

„jsme tu," oznámí. Slyším v blízkosti hudbu, známou hudbu. Je tak měr nemožné udržet to nadále v tajemství, protože bych to poznala kdekoli. Strhnu si šátek z očí. Mám v nich nedočkavé jiskřičky. Široce se zazubím na Magniho. Musel to plánovat dopředu.

A pak nadšeně vyjeknu: „vzal si mě na pouť!"