Revengers: successors

22. revengers

Přestože se tétéčka ochotně nabízeli, že něco na styl plánovacího kalendáře vyrobí v Tonyho laboratoři, tudíž v nějaké holografické verzi či moderní technologii, Morganinu sabotaci nepřekonali a onen kalendář byl k závěru vyroben ručně. Osobně jsem se stavěla na neutrální stranu, kdy mi šlo hlavně o to, že je to přehledné. Což by jistě holograficky bylo také, ale zhruba polovina proti tomu protestovala, kupodivu zásadně dívčí část, výjimkou Terilishy.

Poměrně obsažený a přeplněný seznam měl něco přes metr, zhruba kolem sto sedmdesáti přepsaných políček, metaforicky řečeno k prasknutí, avšak obsahoval všechno, co pro nás v následujících dnech bylo důležité. Od plánovaných tréninků boje, přes osobní cvičení se svými unikátnostmi, až po návštěvy lidí a míst, kde by to nebylo vůbec na škodu, vzhledem k faktu, jak málo toho víme a máme.

Ať už u třeba u Terilishy. Nepochybuji, že měla Natasha nějaké zbraně při sobě vždy schované. Jestli ovšem zjistím, že má má kamarádka geny shodující se se svým otcem a promění se v Hulka, nejspíš nebudu už tak pozitivní ve sdílení jednoho pokoje, ba dokonce manželské postele, ať už je kohokoliv.

A spousty dalšího. Děti Avengers. Obleky Ironmana, nad kterými denně chodíme, do nedávna nevědomky. Šípy s lukem Hawkaye, z něhož uměl dost dobře střílet Nathan, ačkoli tvrdil opak. Plánované to bylo ostatně všude, jen se neočekával úspěch, a to například u nás nebo Kapitána Ameriky s Peggy. Vyloženě jsem si představovala jejich zkrášlenou domácnost, kdy hodili všechno zlé za hlavu a nevinností přetékali.

Hodně mě překvapilo, když se Nathan do plánování zapojil nejvíc. Sice jako první ztratil kompletní naději, avšak jako první tomu opravdu začínal věřit a s každým dnem čím dál víc.

U něj tak žádný protestní vzestup nenastal, zato u Agnes a Sebastiana se něco pohnulo. Kapitán Amerika byl vždy kapitánem, jeho děti se v tomhle nedaly zapřít, což bylo tak trochu součástí plánu. Nezletilé z boje ven.

Myslím, že to znepokojovalo především Agnesinu vzpurnou osobnost, kdy se rozhodla z prve držet hladovku-nevydržela to a hned druhý den se přejedla Hamburgry z fastfoodu-, následně vyhrožovala, že se podřeže žiletkou, proto jsme jí raději všechny zabavili a skončilo to u skoku z útesů, kde rozhodně nemělo jít o činy, nýbrž slovní výhrůžky, ale Agnes podklouzla noha, a tak, než jsme se zorientovali, už padala.

Trvalo mi zhruba dvě vteřiny, než jsem si uvědomila, že pokud něco neudělám já, neudělá to nikdo. Agnes nemá tak silnou regeneraci, co já, mohl by jí zabít jediný špatný kámen. Řekněme, že jsem se také nacházela mnohem dál od kraje, proto to bylo snazší.

Každopádně jsem to stihla jen tak tak, kdy jsem ležela nakloněná přes okraj, Magni mírně na mě, aby to se mnou také neseklo dolů a úlevně oddechovala, že bílé magické nitky zachytili Agnes těsně nad ostrým kamenem, o který by si tak snadně mohla rozbít hlavu. Způsobilo to však konečné rozhodnutí, že bude přeci jen lepší Agnes svolit. Menší trénink jim neublíží, to že je potom nezapojíme kvůli jejich věku, jim teď říkat nebudeme.

Poslední byl už jen Jeremy, ale tam to bylo jasné od začátku. Nikdy. Myslím, že by se za něj Magni postavil, i kdyby mu bylo dvacet, jenže tomu klukovi bylo sedm, a to bylo prostě nemyslitelné. Čím míň bude vědět, tím víc bude v klidu. Jimmy tak za následující půl rok zažije trénink maximálně psychický, neboť i já, o téměř patnáctiletí starší jsem to bez své maminky málo kdy zvládala. Skrytý pojem pro vůbec.

Po prvním tréninku, kterého se chopila Terilisha se obecně zjistila jedna věc. Společné tréninky jsou jako tělocvik ve škole. Není to nic extra poctivého, na rozdíl od toho osobního, kdy se trenér zaměřuje jen na vás. A tak se v plánovacím kalendáři zase pár věcí přepsalo. Třeba že tréninky buď individuální, nebo ve dvojicích s někým, kdo ví, jak na to.

„myslím, že by jsme si měli dát taky jméno," prohodí Bill jednoho večera s plechovkou piva v ruce. Viděla jsem ho před necelou hodinou s vínem, o pár minut později si dávali všichni muži whiskey, nejspíš to ani nemyslí vážně, jen je opilý a zítra mu bude špatně.

„jo!" vyskočí z pohovky Agnes. Svraštím obočí, a protože sedím vedle ní, skleničku s vínem jí vytrhnu z ruky. Podívám se na ní jasným pohledem nezletilým nedáváme, nediv se a ona nad tím jen mávne rukou. Zamyšleně nakloní hlavu do strany. „zachránci, anebo třeba zahradníci," chrochtavě se zachechtá vlastnímu vtipu, což doplní neelegantním škytnutím. Představuji si Steva, jak nám dává přednášku ohledně nalévání nezletilým a Agnesinu skleničku na ex dopiji. Na alkohol nejsem zvyklá, proto mi to dodá poměrně pohodlný pocit. Z druhé strany se na mě pobaveně culí Thomas.

„chce to něco vznešenýho." Morgan našpulí rty. Dívat se na všechny ty zamyšlené výrazy mi dodává dobrou náladu. Je to docela komické. Natáhnu se po lahvi vína a když zjistím, že je prázdná, neslyšně zamručím a vydám se do kuchyně pro další.

Poslouchám všechny ty návrhy a několikrát se musím uchechtnout. Jsou buď příliš absurdní, vtipné, nebo divné. Padnou slova jako bojovníci, od opilého Billa Američtí braši, což vezme Terilisha dost feministicky a strhne se hádka, Nathan po tom všem zvesela zvolá sluneční kvítka budoucnosti a skončíme u paragrafu dvanáct v trestním zákoníku, ani netuším jak.

Odkašlu si. „co nad tím moc nepřemýšlet," navrhnu. Pravda je taková, že nad následujícím návrhem jsem přemýšlela poslední půl hodinu, ale napadlo mě to hned, téměř stejně rychle, jako jsem se sklenkou v ruce ignorovala fakt, že při nynější hlasitosti bych byla schopná pozabíjet stádo krav, jen se o to snažit a uvědomit si že bych mohla. Ignorovala není přesné. Prostě mi to nedošlo, čemuž jsem byla velmi vděčná.

Moc překvapených pohledů nedostanu, lidé zde si už zvykli, že ze mě občas něco vypadne a všichni jsme to brali jako pokrok.

„povídej. Myslím, že berem všechno," pobídne mě Morgan, čímž jasně naráží na předchozí návrhy.

„tak hele! Kompenzátoři gladiátorských her nebylo vůbec špatný!" ohradí se Sebastian. Myslím, že slovo kompenzátoři ani neexistovalo, jenže byl tak nadšený, že neměl nikdo to srdce mu to říct.

„původní jsou Avengers," dostane se mi pár přikývnutí. „mstu mají v názvu. A nám jde ve svý podstatě o to samý, nemusíme to tolik měnit. Co takhle Revengers?" nejdelší věta, co jsem ve svém životě kdy řekla, aniž by to někdo nepřežil, a hlavně já si tím byla tak sebejistá. Co na to říct, víno je velmi kouzelný nápoj, když je ho dostatek.

„ale to vlastně nezní jako vůbec špatný nápad."