Revengers: successors

32. náhradní lídři

„můžeš začít," pobídnu Thomase.

Od té doby, co se vrátil sám, si připadám hrozně chladně. Jediné, co jsem od té doby udělala, je, že jsem je překvapila svým odtažitým přístupem, nebo chtíčem dát věci zase do pořádku. A rozhodně jsem tak působit nechtěla, jenže to všechno přemohl strach o mou kamarádku. Bráním se faktem, že jí jen chci zachránit. Ale to každý, a přeci jen se nechovají tak jako já.

Stojíme venku na perfektně zastřiženém trávníku, přesně jak jsem rozhodla pár minut zpět. Nevěřím, že to opravdu vyšlo. Až na zraněného Nathana a Jeremyho, tu jsme všichni. Chybí Terilisha.

„řeknu to hodně zkráceně. Vrhli se po nás, když jsme vycházeli z domu. Bylo jich moc, abychom mohli oba zdrhnout. Nějakej chlap tam po nás křičel, že zná Max naše úmysly a měli by jsme radši hodně rychle přestat, nebo se stane něco zlýho, co já vím. Odehrálo se to hrozně rychle. Šoupli jí do toho auta a byli pryč."

Max. No jistě! Trinity a Max, její spolupachatel, jenž se ale rozhodl střežit plány ze Země. Měli jsme to očekávat. Jsem si jistá, že se Theresa zmiňovala, brala jsem to příliš lehce. Není tak neškodný, co Trinity. Alespoň ne právě pro nás.

Došlo to všem. Muselo.

„zapamatoval jsem si tu SPZtku. Můžu se zkusit nějak napojit na dálniční síť a zjistit, kam jeli," navrhne Thomas.

„můžeš to zjistit teď hned?" zeptám se.

Začínám si uvědomovat, že jsem zčásti nahradila Terilishinu roli a je mi špatně. Tohle je Terilishino místo, ne moje, a proto jí musíme dostat zpět. Kdybychom neřešili Miserotu, možná by to nehořelo tolik, ale jsem přesvědčená, že to není jediný cíl, proč bych jí tak moc chtěla pomoct. Je to má kamarádka.

„jasně, jen mi dejte chvíli."

„jděte oba. Domluvíme se mezitím, co dál," pobídne nás Morgan. Zbaběle využiji příležitosti a odejdu s Tomem do laboratoří, které má Tony v domě. Takže spousty strojů, součástek, moderních aut, obrazovek, tlačítek a robotických hlasů. Robotických hlasů. Moment, cože?

„Friday, dej si do hledáčku celou silniční síť."

„Thomasi?" obrátím se na bratra. „na koho to sakra mluvíš?" skoro šeptám. Z ničeho se ozve hlas s kladnou odpovědí. Poskočím dozadu.

„na mě, slečno Maximoffová. Mé jméno je Friday, robotický asistent pana Starka." Vysvětlí ženský hlas. Zírám s otevřenou pusou. Tohle by mě vůbec nemělo překvapovat.

„Terilishe se podařilo omezit Friday jen na laboratoř, s tím nám trochu pomáhala i Morgan. Proto jí slyšíš poprvé," vysvětlí mi můj bráška. Omámeně pokývnu hlavou. Nebudu se ptát dál.

V prostoru kolem nás se objeví malé čtverečky zaznamenávající nejen dálnice, ale i menší silnice v okolí padesáti kilometrů. Když se neukáže přímý směr, zvládne nás to alespoň navést.

Thomas si přiblíží jednu z obrazovek, což mě dovede k závěru, že právě černý Range rover je v našem hledáčku. A uvnitř Terilisha. Zrychlí se mi tep.

„fajn, přejeli na vedlejší silnici a ztratili se mi na polní cestě v Brentwoodu. To je odtud necelých dvacet mil. Vyšleme někoho za nimi, pokusíme se je zachytit a případně dáme lidem od nás signál, kam mají jet." Připadám si jak agent na misi zachránit celý svět. Jako malá jsem taková opravdu chtěla být. Teď toužím pouze po klidu.

„pojedu. Magni může řídit," oznámím rychle. Proč Magni? Řídí tak moc šíleně, že se do Brentwoodu máme šanci dostat poměrně rychle. Pak také, protože ho chci mít nablízku, svěřit se mu, být s ním v bezpečí. Ačkoli bych byla radši, kdybych si přála opak. Jenže teď ho potřebuju a vlastně ani nevím, kde je. Venku přece, v pořádku, vždyť je to Bůh.

„ne," zakroutí hlavou Thomas. Našpulím pusu.

„no to teda jo."

„zklidni. Bolí to," promne si spánky a já couvnu dozadu. Nechtěla jsem mu ublížit, ale zase jsem to udělala. „hej, jsem v pohodě," mrkne, zašklebí se a pak svěsí ruce podél těla. „jen by sis měla odpočinout. Zůstaneš tu, lehneš si. O Terilishu máme všichni strach, ale potřebujeme někoho užitečnýho, což teď nejsi. Až se probudíš, všechno bude dobrý." To mi říkávala mamka. Lež. Nikdy to dobré nebylo, vždy jsem se probouzela do stejně nesnesitelných podmínek, kterými mě vědomě vázala. Snaha o bezpečí má už v určitých případech své zřetelné meze, ale nemohu jí to brát za zlé, nedokážu to.

„nemůžu jít spát, když jsme v týhle situaci," zavrčím tiše. Co bych to byla za kamarádku? Jako na potvoru ze mě vyjde zívnutí. Jsem unavená, avšak čarodějnice. Nic, co bych pár dalších hodin nezvládla.

„měla bys ho poslechnout." Tohle je snad spiknutí!

„víš, co bych měla? Měla bych se jít omluvit Therese! Měla bych se sebrat a najít mámu, ať to stojí, co to stojí! A ještě předtím bych měla najít Terilishu, protože je to má jediná kamarádka, která mě vždy brala takovou, jaká jsem! Jak si vůbec zrovna ty dovoluješ mi říkat, co bych měla udělat?!" ke konci už téměř hystericky křičím, s každým slovem se mi zamlžuje zorné pole a já si připadám znovu beznadějně.

Tmavovlasý kluk si mě přitáhne za ramena. Pozvedne mi bradu, abych se mu dívala přímo do očí, jemně stiskne, když se snažím uhnout. Vypadá naštvaně, ale přívětivý tón o tom vůbec nevypovídá. „chápu tě. Všichni tady prožíváme úplně to stejný, ale brzy bude všechno v pořádku. Jsou za námi téměř tři měsíce." To je půlka. Ale stále blíž k začátku než k cíli. Obdivuji všechny, kdo to berou pozitivně. „a máš pravdu. Nemá žádné právo ti říkat, co máš dělat, ale ty zas musíš dávat pozor na to, co děláš."

Připadám si provinile. „promiň," hlesnu. Zakroutí hlavou, pustí mi bradu a přitáhne si mě k sobě. Cítím, jak se mi opře o temeno hlavy. Obmotám kolem něj paže.

„děcka! Tohle chcete vidět!" přiběhne za námi Agnes. Výraz Děcka se naučila od Terilishy.

Rychle se odtáhnu od Magniho, nervózní, že nás někdo viděl tak blízko u sebe, obzvlášť Agnes. Bůh ví, co si bude myslet. Pousměji se na Magniho a vydám se za ní po schodech nahoru. V chodbě je poměrně hlučno. Brzy zjistím proč.

Je tam Terilisha. Zdravá a živá. Záminkou je, že ve spodním prádle, pokrytá vlastní krví od hlavy až k patě, s poníženým výrazem bezmoci a šňůrky kolem těla. Na trupu běží časovač. Jedná se totiž o bombu, jež Terilishe věnuje poslední čtyři minuty.