Revengers: successors

18. nová rodina

Zírá na nás, jak kdybychom byli z jiné planety. Odstoupím o krok vzad, když se Theresa přiblíží. Netřeba slov, pochopí.

Z domu se ozve dětský pláč. „vaši přátelé?" kývne k autu, kde čekají Morgan a Magni. „pojďte všichni dál, musím se postarat o Valerii."

Kompletním otevřením dveří se nám odhalil pohled na jakýsi barevný svět. Nejen, že byl nábytek sladěn do žluté barvy, ale stěny představovali jeden velký abstraktní zmatek. Po zemi se povalovali všemožné hračky, pokreslené papíry s různými návrhy, ať už oblečení, nebo třeba i domů. Líbilo se mi tu.

Vstoupila jsem jako první, protože ač se mi Theresa dost odcizila, připadala jsem si s ní vždy jako doma. Své tři kamarády jsem ponechala za sebou. Přestože Tess naznačovala, abychom šly do leva, kde se nacházel obývací pokoj, pokračovala jsem doprava, tam, odkud se ozýval pláč malé holčičky. Theresa si mě ani nevšimla.

Její pokojíček byl snad nejméně skeptický z celého domu. Stěny pokrývala dětská růžová s obtisky dlaní, protentokrát ale tmavě růžovými. Na poličkách se vršily hromádky hraček a oblečení, lustr představoval jednu velkou květinu. Až před záclonami velkého okna postávala postýlka, k níž jsem měla namířeno.

Takže Valerie? Pomyslím si. Na hlavě jí roste blonďaté chmýříčko a já se nakloním, abych jí mohla pohladit po tváři. Ráda tě poznávám.

Už nepláče. Vrtí se v postýlce, v ručkách svírá plyšovou opici a něco si pro sebe bručí. Netroufám si jí vytáhnout z postýlky, nemyslím si, že by mi Tessa něco takového vůbec dovolila, už to že jsem tady je trochu přes čáru. Otočím se k odchodu, ale Theresa stojí mezi dveřmi, na tváři přívětivý úsměv. Taky se pokusím povytáhnout koutky úst.

„stala se z tebe dospělá slečna," konstatuje. To samé by se dalo říct o ní. Místo patnáctileté dívky se ztřeštěnými nápady tu stojí tři a třiceti letá žena, dle prstýnku už paní, se založenou rodinou a rozumným myšlením. To je docela rozdíl. Přeji jí to, jen mě mírně bodne na srdci uvědomění, že stále odešla, aniž by cokoli řekla, či se alespoň rozloučila.

„připojíme se k ostatním?" znejistí. Polknu, ale přikývnu. Konverzace se mnou pro ni musí být jistě náročná. Obzvlášť když ví, že bude vždy pouze jednostranná.

V následujících pěti minutách toho moc nenamluvíme, Tessa se jako záchranného lana chytne kuchyně, kde připraví kávu, malou Valerii nechá odpočívat v houpací postýlce v obývacím pokoji a naše čtveřice v podstatě jen čeká na to, až Theresa začne vysvětlovat. S Morgan se posadíme na gauč, mužská část skupinky zůstane stát snad dokonce i v bojovné pozici.

„jak se daří Wandě?" zeptá se.

„je uvězněná na Miserotě, společně se všemi Avengers," vysvětlím v hodně zkrácené verzi. Dlaně si sepne před pusou, na tváři zhrožený výraz. „řekla mi, ať tě najdu, že mi všechno vysvětlíš," pokračuji, aniž bych jí dala čas pro vstřebání šoku. „takže jsem tady."

„Miserota je planeta. Nevznikla přirozeně, ale za pomocí vědy. I ta si bohužel bere své oběti, a proto jsou lidé na ní nuceni zůstat minimálně půl roku. Tamější obyvatelé to ani jinak nedovolí. Byla docela mírumilovná, než převzala Trima kontrolu a začala budovat armádu," dokončí vysvětlování. „jestli se tu teď objevili, bez toho, aniž by se alespoň pokusili zaútočit, za půl roku si to sem jistě přitáhnou s tisíci naprogramovaných lidí. Do té doby se jim může podařit přivést vaše rodiče k jiné straně. Možnosti už mají dost pokročilé."

„Jak to všechno víte?" zeptá se podezíravě Morgan. Přitakám.

„Trima, Trinity a Maxe znáte?" no jistě, ta bláhová ženská, co se mi pořád cpe do hlavy plus její společník, jehož jsem neměla příležitost potkat a rozhodně toho nelituji. „Trinity vládne lidem na Miserotě, zatímco Max si buduje svou komunitu na Zemi. Chce po mně, abych mu pomohla najít-" zarazí se. Pohledem přelétne přese mě na malou Valerii a pak zase zpět. „abych mu pomohla najít jednu dívku, proto jsem na vás byla tak nepříjemná. Nechci s ním mít nic společného."

„pořád tam nechápu tu spojitost. Proč to chce právě po Vás?" Magni se nakloní přes pohovku, takže nad sebou cítím jeho specifickou vůni. Připadám si také víc v bezpečí.

Theresa si povzdechne. „protože tu dívku znám. A taky protože je to můj bratr."

*****

„chceš si jí pochovat?" jsem tolik ponořená do houpání malé holčičky, že ani nepostřehnu osobu, která mi stojí za zády. Přinutím se k úsměvu a váhavě kývnu.

Valerie. Jsem si tak na sto jedna procent jistá, že to nebylo jméno vybrané náhodou. Za prvé mělo až příliš podobných bodů a za druhé jsem Tessu několikrát slyšela oslovit dívenku jako Valie. Tak kdysi říkala mně.

Opatrně si ji přitisknu k tělu, zatímco Valerie se rozhodne buclatými ručkami prozkoumat můj obličej. Děti jsou rozkošné, také bych je jednou chtěla mít, rozhodně ale ne pod rizikem, že budou pod stejným tlakem, co já. Bez možnosti se vyjádřit, bez možnosti s čistým svědomím oslovovat osoby.

„co ti řekla Wanda o tvé moci? O tvém původu?" zeptá se. Mírně se k ní natočím, abych se jí dívala do očí. Pokrčím rameny a zavrtím hlavou. Nikdo mi nikdy nic neřekl, kromě tedy prosby, abych byla ticho, protože tím ubližuji. Ne vždy to byla prosba.

Dívám se do očí toho malého andílka. Teď má bezstarostný život, kdyby si jen dokázala představit, že je realita založená na zcela jiném principu.

„vím, že bych neměla. Vím, že to takhle Wanda nechtěla a měla by ti to povědět sama, ale měla by ses o sobě dozvědět pár informací, jinak se nic neposune," zmateně na ní hledím. Valerie se rozpláče. Nerozpoznám, jestli tím dává najevo svojí nespokojenost u mě, nebo má pouze zase hlad. „nespala bych klidně, kdybych ti neřekla, jakou škálu může mít tvá moc."