Revengers: successors

Terilisha Bannerová

„výhra je moje" vydechnu znaveně. Slezu z táty, po cestě z ringu si plácnu s mamkou. Dal mi zabrat. Postavím se vedle ní, abych se mohla podívat, jak se snaží dostat skrz všech těch lan.

„poslyš Bruci, jsi nějakej zelenej, všechno v pohodě?" popíchne ho máma. Zlomím se v pase a nahlas se rozesměji.

„vlastní dcera ze mě má fórky" postěžuje si. „a i manželka" pokračuje. Rozhodně to není nic, co by zapříčinilo, abych se přestala smát, spíš naopak. „fajn Nat, chci vidět Vás dvě" můj smích ztuhne. Copak pro Krista nevidí, že už jsem dneska kompletně v háji?! Argh.

Doufám, že to máma nějak zakecá. Při nejlepším by přeci nebojovala v upraveném kostýmku. Dnešek mi přál. Je jasné, že právě v něm by rozhodně jen tak nebojovala, vždyť jej moc často nenosila, nejspíš ji jen čeká něco důležitého. Jsem si na sto procent jistá, že nebude chtít, protože jak jsem již zmínila-

„dobře" vnitřní myšlenky mi okamžitě sklapnou. Mám na tváři stále křečovitý úsměv, nechci dát najevo, že předem vím, jak tohle dopadne. Zakručí mi v břiše. A mám hlad, skvělá připomínka.

Postavím se naproti ní do ringu. V jejích očích se odráží výzva, v těch mých pravděpodobně jedna velká měkká postel. Ne, je mi to jedno, lehnu si třeba na podlahu, hlavně ať už to je.

Ucítím těžký náraz do mých zad. Ležím na zemi, přitisklá k žíněnce. Moment, moment, on to už někdo odstartoval? Zaměřím pohled na mámu, jež se ptá, jestli jsem v pohodě. Na čase využít situace. Bleskurychle se zvednu a otočím ji pod sebe, takže na zemi teď leží ona. „dobrá taktika, ale ještě máš co pilovat" zazubí se.

Za pomocí nohou mě povalí vedle sebe, celé tělo mám přitisklé na žíněnkách, ruce zkřížené za zády.

„vyhrálas" zachroptím. Poloha to může být sebevíc nepříjemná, ale ta únava! Vyspím se klidně takhle.

Cítím, jak mě pouští, víčka se mi samovolně zavírají, ale já se s tím snažím bojovat. To představuje to, že se zvednu, malátným krokem opustím ring a sesypu se na pohovku v rohu místnosti. Ten poslední krapet síly využiji pro to, abych se natáhla po skleničce s vodou.

Když usínám slyším ještě nějaká slova, která si táta s mámou říkají. A to je to, proč vlastně pořád zůstávám při vědomí. Šeptají, nejspíš si myslí, že opravdu spím, ale ne. Informace, které bych snad ani vědět neměla mě udržují na životě. Jsem hodně zvědavá. A pak taky ten fakt, že zakázané ovoce chutná nejlépe. Svatá pravda.

„nevím, co se tam děje. Fury zase svolává Avengers, něco se tam děje, ale nechtěl mi říct co"

„ať je to cokoliv, nemůžeme Natasho, moc dobře to víš. Tahle etapa už je za námi, nebudu kvůli nějaké volovině otevírat staré věci, máme vlastní život, vzkaž mu to"

„odnes ji do pokoje, vrátím se co nejdřív to bude možné"

Dobře, pár otázek. Co nemůžou? Kde se to něco, co nevědí co, děje? Co představuje ta volovina? Jaké staré věci? A k závěru: Kdo je sakra Fury a Avengers?