Revengers: successors

8. opětovné setkání

„máme problém, respektive SHIELD má problém" oznámí Jane. Původním plánem bylo zprávy ze Země ignorovat, ne každý se řídí původními plány a už vůbec ne Jane, má milovaná manželka.

„řekni jim, že nemáme čas" mrknu, než se znovu natáhnu do měkkých peřin.

Jane zavrtí hlavou. „bude to něco důležitého, cítím to a ty bys měl taky. Co když něco hrozí našim klukům?" Zamračím se na ni a věnuji ji pohled ala jsem přeci Bůh, ochráním Vás. „protentokrát bychom to neměli brát na lehkou váhu" usedne na postel vedle.

Je krásná. Znám tisíc dalších věcí, které bychom neměli brát na lehkou váhu a rozhodně mezi to nepatří návštěva Země.

„to tedy neměli" zašeptám, načež se k ní nakloním. Protáhnu to ve vášnivý polibek, kdy skončí na mém klíně. „prokleté šaty" zanadávám, když už několik statečných minut bojuji s uzlováním. Tolikrát jsem jí nabízel, že nemusí nosit nic...

„bez debat, doneseš nás všechny k SHIELDu, a to ještě dnes" využije beznadějné situace a nejen, že přeruší všechno hezké, ale dokonce i opustí postel.

„všechny?!" vyjeknu. „říkali jsme přeci, že z toho kluky vynecháme, navíc Loki by mile rád-"

„slyšíš se vůbec? Zapomněl si snad tu katastrofu, když jsme je tu s ním posledně nechali? A i kdyby, v bezpečí budou jedině s námi, jednou bychom jim pravdu říct museli, nezáleží, jestli dnes nebo až za pár let, čím dřív, tím-"

„fajn, fajn" utnu ji. Tohle by mohlo být na dlouho, znám Jane, abych věděl, že dokáže povídat věčnost, ať už je to cokoliv. Ona by němá být nezvládla už z principu. Stejně jako kdokoli v téhle božské rodině.

*****

Už jsem si zvyknul na situace, kdy se prostě všichni sebereme a jedeme někam pryč, jen tak z ničeho. Tentokrát to bylo jiné, neboť nejen, že jsem od mámy neustále slyšel, jak všechno pochopíme, až tam budeme, ale taky to bylo na úplně jiné místo, než bylo ve zvyku.

Planeta Země. Loki mi o ní něco vyprávěl, ale to je už dávno, Pak taky to, že byl jako jediný ochotný se zmínit. Každopádně jsem věděl aspoň krajně. A tak se stalo, během pár hodin jsme se všichni-tudíž já, Jimmy, táta a máma-naskytli na oné doposud neznámé planetě.

Upřímně jsem myslel, že nejvíc natěšený budu já, ale ani zdaleka to nebylo takové jako u zbytku. Dokázal jsem si i přes všechno udržet myšlenku, že jsem přeci jen dospělý.

Mamka se usmívala na všechny okolo, což by nebylo ani tolik zvláštní, jako fakt, že i u táty procitla jeho dětinská stránka. Na pažích nesl Jeremyho, chodil od jednoho rohu k druhému a ve společném souznění prováděli dokonalé představení. Pro větší osvětlení, táta tančil, Jimmy zpíval.

Budova, do níž jsme vstupovali, ve svých výšinách hlásila protáhlé písmeno A, nad čímž jsem mohl polemizovat tak leda sám se sebou, neboť jsem opravdu netušil, co by mohlo představovat a odpovědí od rodičů jsem se k ničímu překvapení nedostal.

První písmeno v abecedě? A jako Amerika? Možná jen nefungují zbylé neony a ve skutečnosti to je vesmírná výzkumná stanice chvástající se nápisem Astronomie? Vysvětlovalo by to důvod naší přítomnosti v tomto světě a obecně i proč jdeme právě tam. K závěru to může být i restaurace s nápisem gastronomie, těžko říct, když je tolik možností.

„Magni, pojď" zavolá na mě mamka. Vidět ji v něčem jiném, než jsou šaty, ba dokonce v kalhotách, je nezvyk. Následuji ji.

Jdeme chodbou. Hned několika chodbami. Širokými, úzkými, krátkými, dlouhými, až se zdá, že se tu už nic jiného ani nenachází, ale přeci jen. Nenachází se tu žádné dveře, prostě jen výklenek ve zdi, kudy projdeme do velké místnosti plné lidí. Neznám tu nikoho, přesto si je všechny v klidu obhlédnu.

Na jediném křesle, které se v místnosti nachází sedí jakýsi muž, na klíně má položenou nejspíš svou manželku, jež se na všechny mile usmívá. O opěrku je pak opřená štíhlá brunetka. Nejistě se rozhlíží po všech kolem, od kolapsu jí drží nejspíš pouze stisk ruky její mámy.

Zavítám pohledem k oknu, kde postává další rodinka. Muž má založené ruce na prsou, ostatně stejně jako jeho manželka, co mě ovšem uvádí do údivu je, že ti dva po jejich boku nemůžou být jejich děti. Vypadají na rodičovství v pokročilém stádiu možná až příliš mladě, čistě moje teorie. Ovšem asi to tak opravdu bude, když se blonďatý kluk otočí, aby svému tátovi podal stížnost na svou sestru a ta do něj na oplátku žďuchla.

Při další skupince se začínám těch jejich bojových postojů děsit. Zrzavá žena něco říká stejně vysoké zrzce vedle sebe. Ruce založené na prsou. Muž by vypadal i poměrně nevinně, kdyby ovšem neměl mírně nazelenalou barvu kůže a postavu tak o pár čísel větší, než je nadprůměr člověka.

Netrvalo mi dlouho pochopit, že stejně jako jsem tu já s rodiči, jsou tu tak i všichni ostatní.

Na opačné straně místnosti se skupila zatím nejpočetnější rodina. Nejspíš i s nejstaršími dětmi obecně. Ačkoli až na pár jedinců tu do skupiny „děti" nezapadal tak měr nikdo. Rozhodně vypadali nejvíc vyrovnaně. Pravděpodobně se tu se všemi i znali. A teď mám na mysli dva chlapce/muže/kluky a dívku. Protože naši rodiče se znali bez pochyb.

Mé pozorování přerušil až chlap s černou páskou přes jedno oko. Nevadí, stejně jsem si už všechny prohlédl.

„výborně. Jsem poctěn, že vás tu všechny vidím zase pohromadě, rád bych vám sdělil, proč tu dnes jste. Jen pro kontrolu, jsme tu všichni?" rozhlédne se po místnosti.

Zrzka udělá krok dopředu, než promluví. „ještě Wanda s klukama, jsou tu každou chvílí"

„vidím, že jsme tu právě včas" mladá žena si odkašle a já se instinktivně otočím hlavou ke vstupu. Wanda s klukama? Fajn, buď mám halucinace nebo jsou tam ty ženy dvě.