Revengers: successors

17. uvědomění v zapomnění

Arizona je od Maliba vzdálená přes pět set padesát mil. Zhruba deset hodin autem, asi tak hodinu a půl letadlem, tryskáčem by to bylo ještě rychlejší. Problém byl čistě v tom, že kdokoli z nás byl proti čerpat z peněz našich rodičů na veřejný let, tryskáč nikdo řídit neuměl a jediné, co nám zbylo, byla široká nabídka sportovních aut. Mimo jiné tedy deset hodin cesty.

Bill se nabídl, že bude klidně řídit. Myslím, že ho povzbuzovala hlavně planá naděje, že se může posadit do tak geniálního auta, jak to sám nazval, když je viděl poprvé, ale nikomu z nás to nevadilo. Společně s ním jsem pak jela i já, Magni, kterého nejspíš pořád pronásledovala provinilost a Morgan.

Thomas s Terilishou ochotně převzali starost nad Jeremym, Agnes a Sebastianem. Plus také zodpovědnost nad Nathanem, se kterým se v poslední době nikdo moc nechtěl dostat do styku, neboť kolem sebe šířil neskutečně negativní auru. Jednoduše zastával jiný názor než my ostatní, a to vzdát to.

Chápala jsem ho, to sice ano, na rozdíl od něj jsem se to ale nesnažila tak rychle vzdát. Theresa navíc měl být někdo, kdo by nám, třebaže mohl pomoci.

Vyrazili jsme přesně o půlnoci. Dobře, možná o pár minut později, protože se Magni rozhodl udělat ze sebe starostlivého rodiče a hned několikrát si potřeboval ověřit, že je jeho sedmiletý bráška ve společnosti tétéček dostatečně zajištěn.

Plánovala jsem cestu prospat. Konec konců byla noc, já se uvnitř nervově hroutila z toho, že bych měla po tolika letech vidět zase Theresu, tudíž by mi menší odpočinek pouze prospěl, ale opak byl pravdou.

„jsi v pohodě?" zeptá se mě Magni. Jsou čtyři hodiny ráno, Magni se vyměnil s Billem v řízení, já sedím na sedadle spolujezdce, mé ruce se mi neovladatelně klepou a já zírám z bočního okýnka, jak kdyby tam právě zabíjeli nevinné lidi. Přitom si v hlavě vlastně jen přehrávám, co nejhoršího by se mohlo stát.

Letmo se podívám do zpětného zrcátka. Morgan i Billy spí, takového štěstí se mi prozatím nedostalo.

Kývnu. Jsem pouze nervózní.

Přeci jen je to tvá-

Je to má co? Co mělo být to nedokončené slovo? Musím nad tím pořád přemýšlet, ale neměla bych z toho dělat takovou vědu. Když to půjde dobře, Tessa mi to sama řekne.

„můžeš taky spát, jestli chceš, čeká nás ještě pár hodin," navrhne. Pousměji se, díky tomu, jak se snaží, ale přesto zavrtím hlavou.

Nevím, jestli je zrovna vhodné ho právě teď rušit v jízdě vpádem do hlavy, a proto to nedělám. Dokonce jsem si zvykla na Magnim maličko experimentovat, jak je to s mým hlasem, a i když jsem se k němu do hlavy dostat nedokázala, měla jsem pocit, že si myslí, že mi stále dluží. Kdyby jen věděl...

Ucítím lehký stisk na rameni. Zmateně se na tmavovlasého muže otočím. „prosím, aspoň se o to pokus, budu z toho mít lepší pocit," věnuje mi upřímný pohled. Kde se to v něm zlomilo, to opravdu netuším, jistojistě ale změnil přístup, než když jsem se s jeho mladším bráškou pokoušela o odlehčení situace nad nebezpečnými útesy.

Povzdechnu si. Zlehka se opřu o boční dveře a hlavu si podepřu dlaní. Konec konců, zkusit to opravdu můžu.

*****

Z šesti hodin se stalo pět, poté jsem konečně zabrala a rázem už to nebylo na hodiny, nýbrž pouhých dvacet sedm minut.

Únava se mnou lomcovala a já proklínala snad celý svět, že existuje tolik kouzel, ale ne na odstranění pozůstatků z nedostatku spánku.

Jinak se autem nesla vcelku pozitivní nálada, do které jsem se mile ráda brzy zapojila. Magni přeříkával své zážitky z Asgardu, z nichž většina se točila kolem Lokiho, Morgan se sem tam zmínila o častokrát až neuvěřitelném chování Tonyho Starka a Bill za nás oba pobaveně odříkával básníčku, jíž nám maminka recitovala, když jsme byli ještě malí. V ten moment to rozhodně nevypadalo, že bychom byli v tak extrémním problému a hrozili i naše životy. Spíš jako parta přátel, na cestě za dobrodružstvím.

Pro nás to dobrodružství představovala ale Theresa, a to zejména pro mě a Billa. Dost věcí po ní zůstalo otevřených a ona měla co vysvětlovat.

„mám zaťukat já, nebo to uděláš ty?" zeptá se Billy. Rozhodlo se, že bude lepší, když na nás Morgan s Magnim počkají v autě.

Nejistě se podívám na vstupní dveře. Jako odpověď dám Billovi můj krok do předu. Jsem připravená? Těžko říct. Mám snad na výběr? Ani ne. Když se prsty mé prsty zabalené v pěsti dotknou dubového dřeva, způsobí dunivý zvuk, který zopakuji třikrát za sebou. O krok se zase vrátím.

Čekáme něco málo přes minutu, kdy se rozhodnu znovu zaklepat, ale to z ničeho nic vykoukne zrzavá hlava.

Změnila se. Dvacet let s člověkem dokáže udělat divy. Když k nám ve svých patnácti chodila, zrzavé vlasy měla v dlouhých loknách až od zadek, nyní byli svázané ve dvou copech sotva k hrudi a do očí jí spadala rovná ofina. Věčně usměvavou tvář nahradilo množství vrásek a starostlivý výraz. Kromě toho byla celý od barev.

„ehm, potřebujete něco?"

„jste Theresa Watersová?" zeptá se Bill. Přijde mi to jako zbytečná otázka, protože odpověď je naprosto očividná a stojí přímo před námi, ale zůstávám mlčet. Jinak to ani nejde bohužel.

Přejede si nás zvláštním pohledem, snad jako kdyby nás i poznávala, či snad měla ten známý pocit. „panebože, jestli vás posílá Max, jako všechny před vámi, vzkažte mu, ať se jde vycpat, nepřidám se k němu najít tu holku, jasný?! Mám vlastní život a jemu nic nedlužím!" už se před námi chystá zarazit dveře, ale Bill má rychlejší reflexy, a proto mezi nimi skončí jeho noha.

„myslím, že si nás úplně nepochopila," fascinuje mě, jak rychle se dokázal naštvat, že si na nás ani nepamatuje. „Bylo tak snadný prostě odejít a zapomenout? Myslím, že to tehdy bylo něco jako Billie, Tomie a Valie. Pořád nic? A co takhle Thomas, Bill, Valencie. Děti Wandy Maximoffové?"