Revengers: successors

14. vše je pouze v hlavě

Probouzím se na lehátku, které se rozhodně nenazývá má postel, ani jako ta, kterou sdílím s Terilishou, nebo cokoliv, co by se v Tonyho vile nacházelo. Kupodivu si uvědomím velmi rychle, kde to jsem.

„dlouho jsme se neviděli," zachechtá se. Nemám kolem sebe žádné náramky, vlastně nic, co by mi bránilo v tom, abych vyskočila a vyškrábala jí oči z důlků, protože to je to jediné po čem toužím. Pak taky dostat maminku zpět, což je samozřejmě součást plánu. „koukám, že si je začínáš pěkně obtáčet kolem prstů, Jeremy tě žere"

Svraštím obočí. „o čem to tady sakra mluvíte?" jsem mírně zklamaná, když zůstane celá v klidu. Anebo to perfektně kryje, což si nemyslím.

„Valencie, Valencie. Člověk se toho z tvé hlavy tolik dozví," zakroutí hlavou. Něco projíždí na holografické desce, při čemž se vždy pozastaví a udělá komickou grimasu obličeje. „třeba to, že právě ležíš na dně moře a vlny tě házej vstříc ostrým útesům. Kdybys to nebyla ty, nejspíš bys už byla mrtvá. Dávám tvému tělu tak minutu a půl, než bude konec"

Rozběhnu se k ní a mám chuť jí jakkoli ublížit, jenže místo toho se jen rozmáznu na podlaze těsně za ní.

„nepoučitelná," uchechtne se, ale není v tom ani špetka pobavení. Naštvaně zavrčím.

„kde jsou všichni? Co tady zase dělám?" a zatímco se ptám, v duchu odpočítávám vteřiny. Šedesát sedm, šedesát šest, šedesát pět, šedesát čtyři, ...

„říkej mi Trinity, stejně si myslím, že už ti došlo, kdo jsem. Nejsi hloupá"

„mrcho," plivnu po ní znechuceně.

„navrhla bych informaci za informaci. Ty mi povíš, kde se skrýváte, já ti za to řeknu, jestli jsou vaši rodiče v bezpečí a možná je i trochu ušetřím" přejde mou poznámku, tentokrát jsem tu já ta, co se směje.

„nevíte, kde jsme? To opravdu?"

„zničila si nám všechny drony ty blbko a na Zem můžeme jen jednou za půl roku," procedí. Nevím, jestli se mám radovat z našeho bezpečí, nebo brečet, protože z toho jasně vyplývá, že půl roku budeme bez šance. Ukázali se tu teď, odnesli si rodiče, ukáží se tu za další půlrok. „každý, kdo sem vstoupí je nucen tu půl rok zůstat, než se bude moct zpět obrátit na zeměkouli. To platí i Vašich rodičů, princezno"

Nevěřícně kývu hlavou do strany. Nemůže to být pravda!

„chci je vidět," seberu se ze země a podívám se jí do očí. Třicet šest, třicet pět, třicet čtyři, ...

„dám ti radu: neurčuj si podmínky. Ty tu určuji já a podle nich se také budeme řídit, rozumíme?" pozvedne obočí. Polknu, tak strašně se mi nechutí tohle dělat, ale přikývnu. „skvěle, děláš pokroky," ušklíbne se. „ach, málem bych zapomněla Útesy u vily Tonyho Starka musí být opravdu bolestivé," osmnáct, sedmnáct, šestnáct. „ale já tě chci živou. Nezapomeň, vše zůstane pouze v tvé hlavě," a poté zmizí.

*****

Otevřu víčka, vidím kolem sebe spousty rudé a nemusím moc dlouho přemýšlet, aby mi došlo, že ta rudá je má krev vodou smíchaná.

Další vlna mě odhodí na kameny, uslyším křupnutí, jako na pokyn mě všechno rozbolí, cítím každou část svého těla.

Nedopatřením vdechnu vodu, načež se mé tělo začne cukat. Chci aby to přestalo, abych už nic nemusela cítit. Hrozně to bolí.

Nikdo nás nikdy neučil plavat, svou moc teď nedokážu použít ve změti všeho toho zmatku a beznaděje, protože je jasná, že kdyby pro mě skočil jeden z brášků, utopíme se oba. Nikoho jiného ale nemám.

A tak polykám vodu. Ztrácím naději. Nechávám sebou házet o těžké kameny. Přehrávám si celý život znovu a znovu v těch posledních chvílích. Takhle tedy umřu? Padám do tmy, ztrácím dech.

*****

„nedýchá," vychraptím ze sebe. Dostalo se mi do plic příliš slané vody a k pobřeží je to docela dálka, obzvlášť s dívkou v bezvědomí, které je v onom stavu vlastně jen kvůli Vám. Sesypu se na zem a jí položím vedle. Během pár sekund už je tu Bill, Nathan, dokonce i Morgan, kteří to celé viděli.

„je naživu, cítím jí," řekne Bill neklidně a vrhne se k ní. „potřebuju tu Thomase, sám to nezvládnu. Jestli to vzdá ona, na nic se nezmůžu," zakroutí hlavou.

„jsem tu," zakřičí Thomas. Z kopce se hrne jako tsunami. „zlato, panebože, cos to dělala," padne k ní na kolena, v očích nešťastný výraz. Cítím se ještě víc provinile. Jistě, že ano, vždyť kvůli mně se to stalo. Všimnu si i Terilishy, jen zřejmě není tolik rychlá, co Thomas.

„fajn. Terilisha a Morgan jí budou držet, já se napojím k ní do hlavy a mezitím jí ty, Tome, budeš vracet do původního stavu. Všem jasný?"

„já, taky můžu-"

„Magni, ty si toho už udělal dost," obrátí se na mě Bill s jasně vyčítavým tónem. Odvrátím pohled, polknu a přikývnu. Chci se zvednout a odejít, protože jsem si jist, že oni jí dokážou pomoct, ale Terilishin hlas mě zastaví.

„sakra jde tu o život. Jsi snad syn Boha ne? Co sis nadrobil, to si uklidíš a jakmile tu budeme hotový, odneseš jí do pokoje. A tím v žádným případě nemyslím Starkovu ložnici, ale tvůj pokoj, kde se o ní budeš starat, dokud se neprobudí a pak se jí omluvíš. Stačila mi minuta abych poznala, že ona špatnej člověk fakt není. My si svý osudy nevybíráme. Nevím, co ti udělala, ale snad ti ten čas s ní dá rozum do hlavy."

„hezky řečeno Tero a souhlasím s tebou, ale nemáme moc času," ozve se Morgan po pár vteřinách naprostého ticha a tím přenese pozornost opět na Valencii. Já zůstávám mlčet po celou dobu, co tam stojím.