Revengers: successors

23. až do konce

„no tak, jsme za půlkou," povzbudí mě Morgan.

Klopýtám necelé tři metry za nimi a umírám, tím jsem si jistá narozdíl od informace, že máme již půlku uběhnutou, což by představovalo zhruba dva kilometry a něco málo k tomu. Oproti prvnímu běhu už je to samozřejmě ale lepší. Dalo by říct, že se docela držím, tehdy jsem nedoběhla ani sem, navíc to ještě není tak katastrofální.

Mám chuť na ní něco zavrčet, jenže bych jí pravděpodobně s okamžitou platností zabila, tudíž se jen sladce usměji a hned na to svůj výraz navrátím do toho původního. Jak to ochotně pojmenovala Terilisha, výraz naštvaného buldoka, a s tím se setkat nechcete.

Nemohlo být nikomu divu. Celý život jsem trávila s mamkou doma, nikdy jsem nechodila do státní školy s ostatními žáky a běh jsem už vůbec nepotřebovala. Měli ovšem pravdu: bude se to hodit.

Možná jsem přeci jen měla začínat mírněji. Totéž dopoledne mě očekával trénink s Magnim, který se jako jediný přidal k Terilishe v soukromých lekcích boje. Učili ho to na Asgardu a Terilisha měla pečlivou výuku taky. My zbytek jsme se mezi nimi museli prostřídat, až tedy na Billa s Nathanem, u nichž se projevilo nezranitelné ego a rozhodli se na to jít raději sami.

To by udělal i Thomas, jak ho znám, jenže šlo o Terilishu. O krásnou zrzku s vypracovaným tělem, až příliš podobající se Natashe. Nebyla jsem si jistá, co se mezi nimi děje, ale štvalo mě, že mi Thomas nic neřekl. Musel vědět, že jsem je přistihla, přesto dělal, jako kdyby nic. Nikdy jsme si nic netajili.

Mám chuť na oslavný taneček, když spatřím pod kopcem Tonyho vilu. Ačkoli je daleko, rozběhnu se, co můžu, jen abych mé bolavé trápení nohou ukončila co nejdřív, div se nekutálím. Divím se, že to nevzdávám, mohla bych si tam třeba doletět, jenže já se opravdu snažím to dotáhnout do konce. Běžím a s každým metrem blíž se mi roztahuje úsměv.

Uběhla jsem pět kilometrů! Panebože já to fakt zvládla! Ječím v mé hlavě. Uslyším holky se smát, což jasně mluví o tom, že nejen v mé hlavě. Takhle odposlouchávat, ts. Nejsem zvyklá mluvit si v hlavě, aniž bych to neříkala někomu, proto to doletí ke všem.

„gratuju," rychle se otočím ke kuchyni. Nathan sedí u stolu se sklenicí džusu a chechtá se. Vytrhnu mu sklenici z ruky a oranžovou tekutinu do sebe hodím. Až teď mi došlo, jak jsem vyprahlá. „hej!" vyjekne pohoršeně, na to se jen zazubím. Neměl se smát.

„vidím, že běh ti prospívá," do místnosti přikluše Tommy. Nejspíš naráží na mou dobrou náladu, protože jinak jsem na židli zhroucená, jak kdybych měla poslední minuty. Pokrčím rameny a znovu se usměji. Nebo jsem jen měla dobrý sen, kde všechno dobře dopadlo. Probudila jsem se nadšená v zářnou budoucnost, to mi nemohl překazit ani ten běh. A nehodlám to dovolit ani Magnimu.

Dám si sprchu a všechno, co bych tak ráno dělala. Připočítejme k tomu deset minut v posteli, kdy jsem se dávala do pořádku a nechala nohy si oddechnout. Ano, v té posteli, kde byl před pár dny Thomas s Terilishou. Převlékla jsem pro jistotu prostěradla.

„Val?" uslyším klepání, nato do pokoje nakoukne Magniho hlava. Musí mu připadat nanejvýš vtipné, jak tu ležím roztáhnutá a unavená, taky se slabě zasměje, i když má tolik úcty, aby to zamaskoval kašlem. „myslel jsem, že bychom mohli trénovat dole pod útesy."

„jasně, proč by ne," pokrčím rameny. Jestli tam dojdu, nevidím problém.

„fajn," podrbe se na zátylku. „tak se tam sejdem za půl hodiny?" přikývnu. Do té doby se snad nějak vzchopím. A teď si jdu dát šlofíka.

*****

Budík mě vzbudí za žalostných dvacet minut, avšak není času na zbyt. Vymotám se z lehké přikrývky, ve skříni vyměním tepláky za kraťasy, neboť to venku docela prahne a vezmu jedno ze sportovních triček z Terilishiny hromádky. Už se párkrát nabízela a já nic takového nemám. Je mi větší, než jsem si myslela, jenže příliš na výběr tak či tak nemám.

Když se hrnu z kopce ke břehu moře, říkám si, že sport můj obor nejspíš nebude. Jsem udýchaná už teď. Musím se zastavit uprostřed cesty.

Magni je již dole, rozcvičuje se a mě to absolutně fascinuje. Nemá na sobě rifle s mikinou, jako obvykle, místo toho jeho tělo obepíná nátělník a černě kraťasy. Vidím na něj sice pouze ze zadu, ovšem to mi stačí. Vypadá tak taky mnohem vypracovaněji, než skrývá pod oblečením. Dost na to, aby mi spousty dívek závidělo, že se baví právě se mnou, o což mi samozřejmě vůbec nejde.

Předkloní se a já se musím okřiknout, abych se dala znovu do chůze a udržela pusu zavřenou. Na tohle bych teď myslet neměla.

Jsem od něj pár desítek metrů, když se otočí a zamává mi, jako kdybych si ho doteď nevšimla. Myslím na hodně věcí, protože nechci myslet na to vytvarované břicho, které se přes kus látky neskryje, či snad svaly na rukou, klíční kosti, žíly. S prsteny mu to zaručeně sluší víc, ale asi je dobře, že si je sundal, neboť dostat pěstí i s nimi by bolelo mnohem víc.

„přišlas," řekne, jako kdyby v to ani nedoufal. Přimhouřím oči, avšak kývnu. „sluší ti to." Zrudnu. Sklopím pohled k teniskám, aby nemusela čelit jeho očím. Přesto se culím, jak malé dítě, co dostalo zmrzlinu s extra dávkou barevných perliček k tomu.

Pohlédnu na něj. Vůbec nevím, jak tohle celé začít, je pak tedy dobře, kdy se převtělí do svého profesionálního já. Jako učitel se svou žákyní, ne dva dospělí, chovající se hůř než puberťáci.

Začne něco povídat. A já marně hledám způsob, jak se soustředit s výhledem, co je mi umožněn.