Revengers: successors

16. svitek ve tmě

„nemluví s námi už druhý den," pronese starostlivě Bill. Říká pouze fakta. Může to znít jakkoli ironicky, protože ona nemluví už nějakou tu desítku let, ale vždy se snažila si s námi povídat alespoň myšlenkově. Valencie si způsob vždy našla, velmi výřečný člověk.

Sedí na pohovce mezi Sebastianem a Agnes, na koberci naproti Morgan a mezi nimi je rozprostřená jakási desková hra, jež slouží k zaplnění prázdné chvíle. Těch je tu dost. My ostatní jsme u jídelního stolu, tedy kromě Jeremyho, který se rozhodl pro spánek po obědě a Terilishy, ta si pro změnu potřebovala urovnat myšlenky někde v soukromí.

„tys jí něco řekl?" osočím se okamžitě na Magniho, když mi dojde, s kým trávila v poslední době čas, aby jí to dokázalo rozhodit. V obraným gestu dá ruce před sebe.

„spala," ramenem se opře o sloup a zkříží ruce na hrudi. Přimhouřím na něj oči.

Upřímně, nevidím důvod, proč bych mu měl věřit. Tedy, nevidím ani důvod, proč by se po pár citlivých slovech Lena rozhodla ukončit svůj život mezi útesy, když zažila mnohem horší věci a uvnitř jsem měl za to, že je v tom rozhodně víc, než nám dává najevo, ale to je zase o něčem jiném. Nechoval k ní sympatie, mohl jí říct cokoliv, co by nebylo domyšlené.

„Lena má pravdu," přiřítí se k nám Terilisha.

„zpomal zrzko," popíchnu ji. Nevadí jí to, alespoň to nedává najevo. Strávili jsme spolu dost času ve Starkově laboratoři no, a i se stihli docela sblížit. Připadal jsem si vůči situaci provinile. „hezky v klidu," pobídnu ji ke slovu mávnutím ruky. Sesune se na židli vedle.

„myslím, že by jsme se o záchranu našich rodičů měli alespoň pokusit a nespoléhat jen na zázrak. Ne hned, ale popořadě. Schovala jsem si jeden z Leniných plánů, který se mi docela líbil, pár věcí jsem poupravila, ale myslím, že kdyby jsme na to dostatečně natrénovali, můžeme to zvládnout"

*****

Šachový souboj mezi Sebem a Morgan jsem vnímala jen napůl. Hlavu jsem měla podepřenou a loktem se opírala o konferenční stolek. Chtěla jsem domů, to tady rozhodně nebylo.

Také jsem dost přemýšlela o tom, jak oznámím ostatním, že se chystám do Arizony za jednou známou, kterou jsem už skoro dvacet let neviděla, aby to údajné všechno vysvětlila. A já měla za to, že vše vím.

Došlo mi, že nemůžu přijít a oznámit jim, že jedu pryč, protože se mi do hlavy napojuje Trinity, potencionální hrozba nás všech, a při jedné ze schůzek mi dala možnost bavit se s mou maminkou. Nevěřili by mi. A co víc, proč zrovna ke mně? Proč nedostanou ‚příležitost' i oni? Pak taky především ani nesmím.

Všimnu si, že se skupinka v kuchyni začne rozpouštět a toho využiji, abych mohla mluvit s Billem. Nathan s rozzuřeným výrazem pochoduje do patra, tétéčka odchází dolů do Tonyho laboratoře, Morgan s dvojčaty Steva a Peggy zůstávají u šachů. Srovnám se s jeho chůzí. Nepatrně natočí hlavu do strany.

„děje se něco, Lenc?" starostlivě svraští obočí. Dojdeme do pokoje a já za námi zabouchnu dveře.

„slib mi prosím, že až ti tohle řeknu, nebudeš vyšilovat, ani nic," hodím na něj vážný pohled, aby pochopil závažnost situace, jíž bych na stupnici od jedné do deseti označila číslem jedenáct. Po jeho příslibu spustím. „mluvila jsem s mamkou"

„cože?!" křikne, trochu víc, než je potřeba, a proto mu dám před pusu svou dlaň, ukazováčkem před rty naznačím, ať tolik neječí a v duchu ho pro jistotu také okřiknu. Když svou ruku stáhnu zase podél těla, je pár vteřin ticho. „ale-ale jak?" zeptá se znovu, mnohem tišeji.

„podařilo se mi na ní napojit, nevím, jak se stalo, ale na krátkou chvilku to prostě vyšlo," jednu výhodu to však mělo. Když na cizího člověka mluvíte v hlavě, váš hlas pobírá ještě méně emocí než robotická Siri při pokusu o konverzaci. Jestli pak lžete, stojí až příliš práce a námahy zjistit, kde je pravda. Já lhala poprvé v životě a uklidňovala mě snad jen myšlenka, že lež je to milosrdná. Pro dobro ostatních.

Mlčí. Jistě, v jeho pozici bych taky sotva našla vhodná slova.

„neměli jsme tolik času, ale dala mi adresu, kde se mám stavit. Žije tam někdo, kdo mi prý všechno vysvětlí," neurčitě pokrčím rameny. Mám mu říct, kdo je ten někdo, nebo si to nechat na poslední chvíli? Theresin odchod z naší rodiny je poznamenal jako mě, možná i více. Řeknu mu to, když se zeptá.

Na většinu jeho otázek odpovídám pravdivě a stručně. Říkala něco o tom, kde jsou? Ne. Je v pořádku? Ano, zatím ano. Jaká je ta adresa? Arizona, Kingmanova sedmdesát sedm. Musíme tam jet (oznámil): samozřejmě. On se ptal, já odpovídala, nic složitého, přesto jsem se snažila zformulovat odpovědi tak, aby nezněli lhostejně, či snad s účelem ublížit.

„musíme to říct ostatním," konstatuje a už se zvedá.

„ne!" zarazím ho ihned. Že jsem to řekla nahlas si uvědomuji až o pár chvil později. Přejedu ho pohledem, on se na mě dívá šokovaně. Koutky se mu radostně pozvednou.

„řekni ještě něco," pobídne mě. K tomu už se tolik nemám. Již jsem si ověřila, že když zapomínám na to, co se může stát, nic se nestane, zatímco při každém dalším pokusu selžu. Je to jako kdybych mohla říct jen jeden ekvivalent do dlouhého rozhovoru. Jak kdybych měla omezená slova.

Billy si přečte na co myslím. Léta praxe mě to naučili rozpoznávat. Povzdychne. Nevím, jestli mám být vděčná za to, že přeskočil fakt, že jsem ze sebe dokázala něco vydal, ostatně podařilo se mi to i s Magnim, protože se vrátí k tomu, že bychom všem měli říct o mém rozhovoru s maminkou. Samozřejmě v trochu upravené verzi, jinak bych na to zřejmě ani nepřistoupila.

A tak se večer všichni scházíme zase v kuchyni. Přenechám slovo Billymu, je to lepší, než tu hromadně šířit myšlenky. Ten jim to všechno poví. Vynechá pouze Theresinu údajnou adresu.

Připadám si potom prapodivně volná. Nemusím se zatěžovat tajnostmi, dost jich je už venku, přestože pořád ne všechny. Vědí to všichni a možná je to něco, co by jim mohlo dodat naději nevzdávat se, stejně jako mně.