Revengers: successors

34. myšlenka za myšlenku

„v životě si na pouti nebyl. Přesto si mě sem vzal. Jak?" Poutě jsem zbožňovala od malička, možná protože jsem se na všechny dívala jen z dálky s nepatrným ostnem závisti. Bylo to jako dětský sen neuzpůsobený pro mě.

„slib, že se nebudeš smát," pozvedne ukazováček. V tichém příslibu horlivě přikývnu. „zeptal jsem se Agnes," přizná a já zadusím smích. Zamračí se, čímž si vůbec nepomůže. „něco si mi slíbila," připomene hravě.

Ve smyslu čiré provokace vytáhnu z kapsy od bundy ruku a překřížené prsty mu strčím před obličej. „slib padá." Magni zakroutí hlavou, ruku mi stáhne dolů a cvrnkne mě do nosu. „s Agnes to muselo být peklo!" Jen při tom pomyšlení mám chuť ho litovat.

„jo," pokrčí rameny. „ale chtěl jsem si být jistej, že se ti to bude líbit. A Agnes se očividně nespletla." Uvědomím si, že v našich kruzích je rada od Agnes oběť, jež naznačuje romantické gesto.

„Agnes se nikdy neplete," pousměji se. Nakloní ke mně hlavu, abych zopakovala, co jsem řekla. Neměl šanci mě slyšet. A já přeci jen plácala nesmysly. „fajn, co dalšího ti Agnes doporučila?"

„zeptat se tvých bratrů na svolení, radši to ani nezkoušet, vzít si sako a přinést ti růži v zubech."

„o muj bože, jsem tak ráda, že si jí v tomhle neposlechl," rozesměji se. Ta představa je děsivější než fakt, že se jí šel zeptat a znal následky. „i když, to s tou růží bych brala," našpulím rty.

Zastaví se přede mnou a pozvedne obočí. Povytáhnu koutek úst. Přijdu si jak omámená se svým chováním, natož myšlenkami. V další vteřině mě popadne za ruku a táhne někam pryč. Na otázky, kam jdeme mi odpoví maximálně slovesem „uvidíš," nebo rčením „kdo si počká, ten se dočká".

Chtě nechtě si u stánku, kde se vystřelují květiny uvědomím, že se tomu sama jednou nevyhnu. Thomas s Terilishou přeci jen stihli najít nějaké zbraně. Jednou jí budu muset vzít do ruky i já, ne stejnou, ale s totožným účelem. Najít cíl, zaměřit, trefu úlevně považovat za výhru. Ne barevné květy, ovšem lidi. Ne nevinné, lidi s prohřešky až za hrob, ale pořád živé. Udělat z nich opak. Květinu si vystřelíš, abys ji mohl považovat za svou. Jaké jsou pocity ze zabití?

Jsem bez výrazu i ve chvíli, kdy se mi tři modré květiny dostávají do ruky. Odpovídám příliš jednoduše.

„co se děje?" mám mu to přiznat nebo ne? Ať to stojí, co to stojí, prvotním bodem by vždy měla být upřímnost.

„mám strach," přiznám tiše. Umlčím ho zvednutou dlaní. „ne o sebe. Nebojím se ani o vás, vím, že na to máte. Nepochybuji o tom, že se nám to povede. Ale Mám strach z toho, co pro to budu muset udělat. My všichni," dodám rychle.

Nepatrnou chvíli mě jen sleduje. Poté mě pohladí po tváři. „pojď se mnou," navrhne nezvykle jemně.

Nikam mě netáhne, vlastně se celou dobu ujišťuje, že mu jdu po boku, drží mě za ruku, jako kdyby váhal. Propleteme se uličkou mezi strašidelným domem a horskou dráhou, přes kterou se teď už ale jeví bílé plátno. Objevíme se na jakési louce, ve tmě to není příliš poznat, ale Magni zastaví až někde uprostřed a uvelebí se na trávě.

„já-" začnu namítat.

„posaď se na mě," řekne. Jen štěstí, že mi tma zakrývá horko v obličeji. Ale jeho klín je mi přeci jen sympatičtější než navlhlá tráva, a tak tak udělám. Sám si mě opře zády o hruď.

„máma mi říkávala jednu věc: tam nahoře pro nás maj vždycky něco připravenýho. Zamilovala se do Boha, to mi stačí jako důkaz. Říká tomu osud." Jistěže znám podstatu osudu. Ale nevěřím na něj. Osud by si nenachystal jen ty špatné věci. Náhoda klidně. „věřím v osud a stejně tak věřím, že se všechno děje z nějakýho důvodu. Přinese to oběť? Budiž. Ale zachrání to na oplátku mnohem více."

„moje mamka měla taky jednu myšlenku. Má," opravím se, protože si uvědomím, že o ní mluvím, jako kdyby byla dávno mrtvá. Ale ona přeci žije, vím to, poznala bych, kdyby tomu tak nebylo. A když ne já, mí bratři ano. „'všechno to dělám pro vás'. Neřekla to nahlas, ale dalo se to z ní vyčíst. Dřív jsem si myslela, že tímhle překonává mnou způsobenou bolest. Teď je mi jasné, že si pouze vyčítala, co nám tak usilovně zatajila," vydechnu a pohledem zabloudím ke hvězdné obloze.

Hlava mi samovolně upadne na Magniho rameno. Cítím jeho teplý dech i v chladné noci. Mlčíme a sledujeme oblohu. Hvězdy nyní představují nevyslovené věty. Magni je proti mně imunní, ovšem já v něm dokáži číst i bez svých schopností.

„myšlenka za myšlenku. Jsem na řadě," řekne. Udělal z mých obav hru, díky které si nepřipadám naivně. „věříš v nás. Já taky. Ale bojím se, co bude s Jeremym. Jestli Agnes neschytá za něco, co spáchala kvůli své tvrdohlavosti. Obávám se, že přijde něco, s čím nebudeme počítat a nepůjde tomu zabránit. A bojím se času."

Čas. Na počátku se ho zdálo možná až příliš mnoho. Zbytečně mnoho. Nedokázala jsem si to představit. Přehouplo se to v žalostně málo. Čtvrtý měsíc se blíží ke konci, což je v porovnání s našimi dovednosti kritické.

Zvednu se z Magniho, abych mu čelila pohledem. Nehledě na tmu, slabé měsíční světlo mi postačí. Uchopím ho za obě ruce.

„slib mi jednu jedinou věc." Stiskne mi ruce. „nevzdáš to." Magni se mým slovům nahlas zasměje. Skoro zoufale.

„pokud to neuděláš ty."

„nikdy," vyhrnu rychle.

„tím pádem je tvá odpověď i tou mou."

Zašklebím se, avšak na navlhlou trávu usednu. „můžu mít taky prosbu?"

„slib za slib," přistoupím na stejné podmínky, co u skrytých myšlenek.

„chci si tuhle noc užít. Bez vidiny budoucnosti, bez našich rodičů, bez starostí. Tahle noc jen pro nás dva, co ty na to?"

„absolutně souhlasím."