Revengers: successors

30. skoky k cíli

Nervózně přecházím sem a tam.

Již nezdravím služky, které se mi zmateně klaní jen kvůli mému vzhledu a domněnce, že jsem důležitá, jako prvních pět minut. Teď by nás to mohlo obě bolet.

Mezitím, co tu čekám se strážní u dveří stihli vystřídat, takže se snažím nezírat na obrovského chlápka, jenž by pravděpodobně neměl problém roztrhnout mě napůl. A přesto mi na tom tolik nesejde, jako sobecký chtíč, aby Magni otevřel ty obrovské dveře s úsměvem na rtech a úspěchem v kapse. Jeho momentální úspěch by představoval úspěch nás všech.

Nejsem schopna postát na místě. Bude to už bez pochyb tak dvacet minut. Zvednout si jedno kladivo a jít zpět, co je na tom tak těžkého? Rozhodnu se dát mu dalších pět minut, pak tam vlítnu.

Zaměstnávám se vzpomínkami. Každá vteřina se vyplní, a ještě mi jich tolik zbude na dlani.

Když Billy s Tommym utekli na hřiště a Tom rozhoupal Billa na houpačce tak moc, až spadnul a další měsíc měl nohu v sádře. Vzpomínám si na den, kdy pršelo, tehdy jsem se bouřek ještě bála, zavřeli jsme se všichni čtyři v koupelně a hráli karty, dokud nepřestalo. Každý náš smích, jenž skončil brekem, protože jsem věřila, že když je mi fajn, můžu se chovat jako normální dítě, ale má experimentální slova vždy bolela.

Theresa mi naznačila, že má mamka pokaždé věděla, jak bych mohla bez překážek mluvit, ostatně sama mě k tomu pak dovedla. Říkala mi, že mě chtěla chránit a já to nejspíš pochopila až dnes. Sama sebe jsem se bála tak moc, že bych svou moc nikdy nemohla použít na někoho jiného úmyslně. Nikdy bych se nepovyšovala, neubližovala nevinným. A toho ona docílila za ceny, že mi bude dávat naivní naděje a sama trpět.

Podívám se na pravé zápěstí, aby mi došlo, že hodinky stejně nemám. Poté se otočím, chci se zeptat Magniho, kolik je hodin, on je vždy měl, ovšem dojde mi, že tu není. Pokroutím hlavou sama nad sebou.

Rozejdu se ke dveřím, necelé čtyři metry daleko, ale strážný mi zastoupí cestu. Teď prosím ne. Celou dobu mě sledoval zvláštním pohledem, ví, jak jsem byla představena, kdo šel po mém boku, ale pořád si chrání svého prince. A já nemám náladu dělat němou, ale ani nemám na výběr.

„je mi líto, budete tu muset na prince počkat," obeznámí mě. Hlasitě si odfrknu, až mě bodne v hlavě. Jeho taky dle toho, jak sebou cukne. Nechápe. Musím se začít soustředit, jestli je tu neplánuji pozabíjet. Vůbec se nechovám jako princezna, nedivím se, že mi nevěří.

Prudce se narovnám a uvolním ramena. Majestátní pohled, falešný úsměv, uvolněné svaly ve tváři, lehce si pozvednu sukni. Víceméně je to kombinace toho, co jsem pochytila od Magniho a z knížek či filmů. Ačkoli si připadám jak šlechtična z šestnáctého století.

Rukou pokynu ke dveřím. Je to tak nějak poslední šance, aby mi otevřel. Potřebuji se přesvědčit, že je Magni v pořádku a na mé poměry na to čekám příliš dlouho.

Strážný zakroutí hlavou. „omlouvám se, slečno, ale nemůžu."

Dlouze mrknu. Dělám to nerada, pár minut zpátky jsem přemýšlela o tom, jak nevyužívám své schopnosti na nevinné lidi, avšak musím, třebaže neznám přesný důvod.

„prosím," vyzvu ho jemně. Soustředím se, aby mu hlavou projela bolest, avšak tu intenzivní si schovávám a její zbytky přenechávám sama sobě. Vše si žádá své oběti. Přiblížím se k němu, je vidět, jak zpevní postoj. „buď mi uhneš a přestane to, nebo tam budeš dál stát a bude to ještě horší." Stojí na místě, chránil by svého prince i přes vlastní mrtvolu, bolest mu není cizí, tohle nemá cenu.

Otočím se. Dělám hlouposti z nenadání. Už začínám propadat beznaději. Klidně tam může ležet mrtvý a já nic nevím.

Uslyším dunivý náraz o zem, rychle se otočím, ale to už mám kolem pasu obmotané dvě silné paže, tisknu se na hřejivý hrudník a točím do kola. Nepřirozeně vyjeknu.

Magni mě drží ve vzduchu, ruce obmotané těsně pod mým zadkem. Musím se usmát, když na jeho tváři vidím úsměv, který vždy věnoval pouze Jeremymu. Nyní je pro mě. Anebo z čiré radosti, protože přímo září. Letmo se ušklíbnu na onoho strážného, který mi usilovně bránil vstoupit.

„co ta radost?" poškádlím ho. Jsem si jistá, že vím, odkud si ta radost bere. Mjollnir na zemi se nedal přehlédnout.

Vlastním čelem se přitiskne na to mé. Přerývaně se nadechnu, jak rychle se to dokáže vymknout kontrole. A než bych to vůbec postřehla, naléhá na mé rty těmi svými. Natáhnuté ruce si opřu o jeho ramena a spojím.

Nečekala bych můj první polibek takovýto. Na jiné planetě, s Bohem, vedle strážného, v paláci, ale miluji to.

Myslím jen na to, že nechci nikdy nepřestat a přesně takhle mi to vyhovuje. Mé ruce v tmavém rozcuchu, jeho rty vedoucí ty mé, naléhavost, vášeň, slast. A přesto nám dojde dech.

Odtáhnu se a rychle seskočím z jeho náručí. Dobře, tohle bylo velmi trapné, ale tak příjemné, k popukání. Otočím se, aby mi neviděl do tváří, jež mi hoří touhou. Třikrát se pořádně nadechnu a zase vydechnu. Pak se otočím. Zírá na mě maličko vyvedený z rovnováhy, avšak s úsměvem. Oddechnu si, protože nemá pochybnosti, že by se mi to snad nelíbilo, ale z jeho sebejistoty mám divné pocity. Věděl dřív než já, že přesně po tomhle toužím?

Odkašlu si. „gratuluju," kývnu ke kladivu. Potěžká si ho, jako kdyby nic nevážilo. Strážní v okolí vykulí oči a ozve se i šepot.

„děkuju," zazubí se. „jsem tomu prostě souzenej." Praštím ho do ramene. S falešnou bolestí zanaříká. „au." Tiše se zasměji. Nebolelo by ho to, ani kdybych se plně rozpřáhla, to už jsme jednou zkoušeli. Výhoda božského těla.

„myslím, že je čas zmizet," upozorním, hlavně protože služebné se tu začínají promenádovat tak často, až je mi jasné, že se jen chtějí podívat na Magniho. Boha předurčeného vládnout Asgardu díky Mjollniru v jeho rukou. Vědí, co je dobré, stejně tak jako, že se můžou pouze dívat.

„dobrý nápad," rozevře prázdnou ruku a já se mu automaticky obmotám kolem pasu. Měla jsem za to, že potřebujeme Lokiho, ale zřejmě postačí to zázračný kladivo. Pevně sevřu víčka.

Zažila jsem jeden a vím, že přenosy mezi zeměmi nesnáším na třetím místě mého žebříčku. Druhé obsazuje Trima celkově a první čokoládová zmrzlina. Takovou nenávist žádná jiná překonat nedokáže.