Revengers: successors

27. vodní víla

Týdny plynuly jako voda, první měsíc byl za námi mrknutím oka. Dost času jsme promrhali hádkami, zdali tohle vše má vůbec cenu, ale nikdo se neodvážil odejít.

A přesto to byl jen týden od doby, kdy jsme si s Magnim zažili své. Navzájem jsme se vyhýbali a podnikali pouze nucené rozhovory. I tak mezi námi vzniklo nepopsatelné pouto, a to mi dodávalo klidnou duši.

Dnešek byl vyloženě krásný den. Pršelo již od rána, vlny se pod tíhou bouře lámali pod útesy. Milovala jsem tohle počasí, ovšem ne každý to se mnou sdílel. Například Agnes. Běhala po domě jako pomatená, že bych nebyla překvapená, kdyby do ní pár vteřin předtím zahučel blesk. Panikařila, což neutěšila ani Morganina konejšivá náruč. Jeremy odněkud vytáhl vláčky na ovládání, se kterými se zavřel v koupelně, kde nebyly po nepříznivém počasí ani stopy.

„myslím, že dnešní výlet se odkládá," křikne Tommy, aby přehlušil déšť. Stojím možná před přístřeškem, ale i tak venku. Divím se, že Tonymu odtud Morgan nikdy nespadla mezi útesy, protože tu nemá ani zábradlí. Anebo možná ano, co já vím.

Pousměji se. Dneska mělo přijít pravé dobrodružství, vlastně už v noci, s úmyslem vloupat se do Shieldu, tam sebrat teseract, pomocí něj přivolat Lokiho a ten by nás dostal na Asgard. Jenže přišel déšť a ten by mohl být komplikací. Jiní z nás zas měli podniknout výlet k Bannerovým domů a zbytek zase k Bartonovým. Cesta k něčemu dalšímu.

„pověz Tommy. Myslíš, že to dopadne?" oplývala jsem dobrou náladou, v očekávání jsem měla jen pozitivní odpovědi, ale ani ty negativní by mě nerozházeli. Jestli tomu nevěří oni, tak ať, já ano.

„nemusíš se bát," odpoví. Pečlivě se vyhýbá odpovědi. Myslí si, že se bojím, co se stane s námi, ale to je mi vlastně úplně jedno. Slíbila jsem mamce, že jí dostanu pryč a hodlám slib dodržet, i přes vlastní mrtvolu. Slíbila jsem to všem. Přikývnu. „co to děláš?"

Lehce se vznesu nad zem. „trénuju," zazubím se uličnicky. Podmaním si kapky deště v mém okolí. Vlastně vlétnu přímo mezi ně.

„Valencie," naléhá varovně. „ne, že bych ti nevěřil, ale teď na to není zrovna ten správný čas, víš, že tě odtamtud dokážu dát zpátky," vyhrožuje. Protočím očima.

„prostě jen sleduj," mrknu. Vydechne, připraven zasáhnout.

Několikrát kývnu dlaní, nepřestávám hýbat prsty, jež si podmaňují vodu do své moci. V jednu chvíli to vypadá, jako kdyby se smrskli v jednu kapku, ovšem ta jediná mi krouží po těle, vytvářejíc cosi nového. Postupně je menší, až zmizí. Jako kdyby v klubku došla nit.

„kde ses tohle naučila?" zírá Tommy.

„říkej mi vodní víla," zasměji se. Již na sobě nemám džíny a mikinu. Jen a pouze vodu. Kudrnaté vlasy mi vlají za hlavou, voda barvy rozzuřeného moře na těsno obtáčí mé tělo, jen u pasu se rozšiřuje v sukni. Opravdu si v tom připadám jak víla. „zjistila jsem, že vodu ovládat nemůžu. Nemám moc jí proti někomu poslat, ale můžu jí využít tak, aby jí nikdo nemohl poštvat proti mně. V téhle podobě je na mé straně," vysvětlím Tommymu, co jsem zjistila, při svém osamoceném tápání světem.

„páni," ozve se za ním. Z Agnes jako kdyby všechen strach opadl. „musíš to ukázat ostatním," vyjekne.

„ne!" křiknu rychle. Čím míň lidí to bude vědět, tím lépe. „je to jen mezi námi, jasný?" syknu na oba. Synteticky přikývnou.

„Agnes, tak jakou si daj? Bill to potřebuje vě- no doprdele."

Zaúpím. Toť k tomu, jak si spolehlivě udržet tajemství. Bod první: zavřít dveře. „ani muk!" otočí se na Sebastiana Agnes, jež vzala svou povinnost udržet tajemství absolutně vážně. „dokážeš to udělat i se mnou?" oči jí nadějně zazáří. Ledové kapky mi téměř provrtávají holá ramena a já už začínám drkotat zuby, proto pokrčím rameny.

„nechci vyrušovat, ale až budu stát na zemi, ta voda ze mě opadne, takže bych možná uvítala trochu soukromí?" zrudnu společně s mými slovy.

„no jasně, odcházíme," Thomas dvojčata začne hrnout ke dveřím, ale Seb se mu přeci jen vyvleče.

„a ta pizza bude teda jaká?"

*****

„dala sis v jednu odpoledne sprchu?" podiví se Nathan, když se zjevím v přízemí, již převlečená, avšak z mých pramínků stále odkapává voda. Letmo si všimnu Agnes, která se zatváří tajemně. Vyloženě si užívá, že ví něco, co ostatní ne. Nestihnu odpovědět, protože se z kuchyně ozve Terilishin křik.

„pro Kristova pánvičko, můžete mi říct, kdo tu má tak poškozený chutě, že si dá šunkovou pizzu se sýrovým základem a jako přísady ananas, rukolu a čili papričky?!" A já si myslela, že šlo o něco vážného, ostatně to zřejmě všichni.

„to budu já," přiznám, ve stejné chvíli, co to samé vypadne z Magniho. Rozhodně jsem netušila, že je po svých pár týdnech na Zemi takový znalec v pizze. A dokonce má i dobrý smysl pro výběr. Obdivně kývnu hlavou.

„ne!" zděsí se Terilisha znovu. „neříkejte mi, že je tam ještě jedna takováhle!" ona sama si pro sebe ukořistí jednu krabici, ale nepřestává se zděšeně dívat na nás. „čtvrtina z nás postrádá chuť, no bezva."

Protočím očima a krabici s mou pizzou jí vytrhnu z ruky. Ať si říká, co chce. Kdyby jí jen ochutnala, hned by přišla na jiné myšlení, a tak mi nezbývá než jí pouze litovat, že něco takového usilovně odmítá.

„lidi, koukejte," Terilisha ukáže kamsi ven.

„ne, znovu se nachytat nenechám," zavrtí odmítavě hlavou Billy. Uchechtnu se, ale ani já se tam nepodívám, vlastně nikdo. Její křik nás dnes dostal už dvakrát, potřetí to vypadalo až otřepaně.

„sakra, myslím to vážně," naléhá. Lenivě otočím hlavu, avšak vylétnu do stoje, jakmile spatřím modrou zář přímo z nebes. Následuji zrzku ven, odkud to celé pochází.

„tyjo!" zašvitoří obdivně Jimmy. Slyším, jak ho Magni posílá zase dovnitř.

„co to sakra je?" vypadne z Nathana.

„nebo spíš, kdo to sakra je," upřesní Magni. Zdá se podivně v klidu. „seznamte se. Můj nevlastní strýc. Loki."