Revengers: successors

26. trest

Prostor protne tma. Snažím se nahmatat Magniho, jenže ten nikde v mém okolí není a nereaguje ani na volání. Jediné, co zůstává, je děsivé ticho před bouří. Udělám krok, pak další a další, jenže do ničeho nenarážím, ani do lůžek, nebo skla, které v místnosti původně bylo. Při dalším sebou trhnu. Zjistím, že má noha je něčím obmotaná a já se dál nedostanu.

Zoufale vydechnu. Je mi jasné, že dokud je tma, měla bych být v pohodě. Zároveň se proklínám, jak snadně si mě ta ženská dokáže obmotat kolem prstu, vždy v nejslabších chvílích, když to nekontroluji, když jí to vlastně dovolím.

„Magni!" zkusím to znovu. Dostane se mi lehké ozvěny a jinak neúprosného ticha. Dost možná je na tom úplně stejně. V lepším případě vstřebává svůj zážitek ve vile v Malibu, a ne v mojí hlavě, což pochybuji. Jednou můžu mluvit a hned všechno prozradím, nadávám si.

Ve zmatku černé přede mnou se ze stropu rozsvítí kužel pronikavého světla. Pouta kolem mé nohy mě drží příliš vzadu na to, aby mě mohl kdokoli spatřit, jsem stále pohlcená temnotou.

Zaměřím se ke světlu. Je tam kovová židle, kterou jsem předtím nezaznamenala. Myšlenkami mi prolétají jen teorie, proč by tam mohla být, ale opravdovou pravdu se dozvím, až když přistoupí muž se samopalem v ruce, pobízející postavu v chůzi. Poté ho zatlačí do židle.

„moje manželka tě zabije, jestli jí tohle uděláš. Přísahám, ona se nezdá, ale je to tak. Na slušný zacházení s lidmi si potrpí." Tony. Ráda bych na něj křikla nebo tak něco, jenže za prvé: k čemu by mi to bylo? A za druhé: ani to nejde.

Sedí ke mně bokem, co mi nutí otázku do hlavy. Je tam někde na druhé straně i Magni? Trinity se zmínila, že ho zapojí, avšak doufám, že to byli jen plané výhružky a on tu nikde není.

„nudnej program," ozve se znovu od Tonyho, což mě probere z prostého doufání.

Z nudného programu se rázem stane cosi úplně jiného. Vidím, jak mužem před mýma očima projede elektrický proud. Zakřičí, přesto nevzdává na svém hrdinství. Dle toho, jak se samolibě ušklíbne, očekávám, že znovu pronese něco provokativního, avšak dámský hlas je rychlejší.

„Anthony Starku, co kdybych ti řekla, že právě támhle stojí tvá dcera a všechno pozoruje?" Trinity se přiblíží dost na to, abych si jí ve světle všimla i já. Má na sobě opět jedny ze své sbírky rudých šatů. Hubeným prstem ukáže přímo mým směrem. Lže. Avšak můžu si všimnout, jak Tony lehce vytřeští oči a polkne.

Trinity zmáčkne ovladač ve své ruce a vyšle další proud, pro tentokrát na mnohem déle.

„ten třetí by mohl být smrtelný," uchechtne se.

Tony je teď bledý jak stěna. „lžeš. Nikdo tam není." Zavrtí odmítavě hlavou. Morgan možná ne, ovšem někdo rozhodně ano.

„fajn," odfrkne si Trinity. Ze stropu se vynoří proužek světla. Svítí mi na rameno, což neukazuje přímo mě, ale jasně dokazuje, že tu někdo stojí. Nejradši bych mu vysvětlila, že to jsem jen já a Morgan je v bezpečí. „už věříš?" nadhodí povrchní výraz.

„pusť jí," řekne Tony. Kdyby se nenechal omámit strachem, došlo by mu, že i ten pramínek vlasů, který slouží jako důkaz je jiný. Morgan má mnohem tmavší hnědou nežli já. A on by to měl vědět nejlíp. Anebo to možná ví, jen se přimlouvá za mě, což je samozřejmě blbost. Dokazující je hned první den, co jsme se setkali.

„ale to by nebyla žádná legrace. Bude se hezky dívat," s těmito slovy vyšle do jeho těla další elektrický proud, ačkoli na pár vteřin, chce ho mít živého a mně pomalu vychází význam tohoto všeho. Když ho ten voják škrtí jakýmsi lanem, mlátí pěstmi do obličeje.

Nebude trápit mě. Rozhodně ne fyzicky. Uštve mě psychicky, v mé vlastní bezmoci. Protože obě víme, kdo za tohle může. Dívat se, jak je Tony v bolestech mě kupodivu velmi znepokojuje. Trápí, štve, jsem zoufalá z faktu, že nemůžu víc než přihlížet. To jsem si myslela, že horší to se mnou být už nemůže.

*****

Vystřídají se tam tak měr všichni.

Tony. Pepper, což mě vzhledem k jejímu milém chování opravdu ničí. Thor, který si nepřivolal pomoc jen kvůli tomu náramku. Dokonce i Jane. Magniho rodiče. Zároveň se mi potvrdilo, že tam někde vážně je, neboť na něj dopadl proužek světla už při promluvě s jeho otcem. Stejně jako Tony nevěřil. Natasha svou bolest přijímala, ovšem, když Trinity znovu dokázala, že zde někdo stojí a dosti důvěryhodně podala, že právě její dcera, bála jsem se jí i já. Bruce jsem myslela, že v přeměně nezadrží ani náramek. Bohužel tomu tak nebylo. Clint, Laura, Lila i Connor, se nemohli bránit více než slovy. Měli jen to ubohé štěstí, že oni se v podvědomí, že tu je jejich dítě a bratr, nenaskytli. Magni byl oproti hubenému Nathanielovi, rozhodně jiných rozměrů. Steve se z toho snažil vykroutit domluvou, Peggy rozumem a postřehem. I v jejich případě jsem zastávala roli Agnes. Bylo mi z toho špatně.

Snad jako třešnička na dortu přišla má maminka. A jestli jsem celou dobu rozdýchávala, tiché slzy se mi již linuly po tvářích automaticky. Žádné vzlyky, nic, jen mokré potůčky.

Cítila jsem neskutečnou potřebu křičet a věřím, že kdybych mohla, podstatná většina lidí kolem by to nepřežila. Nyní jsem se zmohla jen na pláč a třesení těla. V jednu chvíli jsem se svalila na studenou podlahu, kdy to konečně zadunělo k náznaku mé přítomnosti. Bolelo mě dívat se, jak trpí, stejně jako všichni před ní. Trinity byla pečivá, ve svém poctivém mučení nevynechala nic.

Je to jen obyčejná žena! Nech jí bejt! Neubližuj jí, ty mrcho! Nezaslouží si to...

Nohy se mi klepou, přesto mě nový nápad pozvedne, takže se zvládnu udržet na místě. Mamka má náramek, který brání její moc. Já jsem omezená pouze v řeči a pohybu. Ale nikdo mě neomezil v myšlení. Já se k ní přeci dostat můžu!

„mami?" zkusím to. Nic. „mami? Maminko?" pokračuji. V té židli je jak hadrová panenka. Vyčerpali z ní všechnu sílu, i tak lehce pozvedne hlavu. „omlouvám se," špitnu. „já-dostaneme vás odtud, slibuju ti to. Vždycky ses mi snažila pomoc, teď je řada na mně. Všichni od nás jsou v pořádku. Byla jsem tu jen já a Magni, prosím, vyřiď jim to." Nepatrně zavrtí hlavou. Jsem si jistá, že s mými plány nesouhlasí, ani s mými teoriemi. „všechno bude v pořádku. Vyjde to, máme plán, já to vím. Chce to jen čas," naléhám na ni. Ani já svým slovům nevěřím. Všimnu si muže, jenž se přibližuje, aby jí odvedl. „mám tě ráda, mami!"

A pak zmizí ve tmě. Vím, že mě slyšela, avšak jistě si přála slyšet něco úplně jiného. Ale já se teď na útěk nedám, ačkoli dřív bych toho možná byla schopna.

Trinity dosáhla svých cílů. Vryla do mě myšlenku, že je to má vina a nutila mě se dívat. Chtěla, abych si sáhla na dno. Myslím, že jsme obě předčili svá očekávání. Tohle setkání mě nezlomilo, nýbrž udělalo silnější.

A stačilo jen doufat, že Magni na tom byl stejně.