Její pes

5. kapitola

Po našem rande mi už nic navíc nenapsala, takže jsem si myslela, že budu mít poslední pracovní den v týdnu volno, ale nebyla to pravda. Asi někdy po třetí vyučovací hodině o přestávce mi poslala zprávu „Zítra jdeš se mnou na firemní večírek mých rodičů, takže potřebuješ vhodné oblečení. Sejdeme se ve tři u obchodu s šaty." Unaveně jsem vydechla, nechtěla jsem jít na žádný večírek a už vůbec ne na nějaký noblesní večírek. Proč já...

„Děje se něco?" zeptala se mě Klára „Vypadáš utrápeně..."

Rychle jsem zavrtěla hlavou a schovala mobil „To nic," usmála jsem se.

„Nechtěla by ses dneska jít projít?" otázala se mě kamarádka s velkým úsměvem.

Vydechla jsem „Promiň, dneska mám rande se Sárou..."

„Tak to bych mohla napsat Míše, jestli by nešla někam se mnou..." Klára vypadala šťastně, vážně šťastně, a dobře jsem věděla, že je to kvůli její přítelkyni. Pro ni bych udělala cokoli, byla přece jen se mnou i v těch nejhorších chvílí...

Tentokrát jsem vyrazila mnohem dřív, aby nebyla ani šance, že bych přišla pozdě. Měla jsem docela obavy z toho, že by mě chtěla potrestat, i když jsem si nedokázala představit nic horšího, než sex na záchodě.

Sára tam tentokrát nestála, přišla jsem až moc brzo. Po chvilce se dívka objevila „Ahoj, to ses na mě až tak těšila?" usmála se. Nezareagovala jsem, a tak dodala „Řekni, těšila ses na mě?"

Byl to rozkaz „Ano, moc jsem se na tebe těšila..." pronesla jsem.

„Dobře, tak můžeme jít," pronesla vesele přítelkyně.

Trochu jsem polknula a chytila ji za rukáv „Víš... vážně mi chceš koupit šaty? Já... sama nemůžu a..." znervózněla jsem.

Sára mě pohladila po hlavě „Vždyť už jsem ti to říkala. O peníze si nedělej starosti," pronesla a dala mi pusu na obočí „tak pojď," pronesla a spolu jsme vešly do obchodu. Rozhlédla jsem se kolem, všechno působilo tak půvabně, luxusně... jako něco, co by člověk, jako já neměl nikdy dostat do rukou. Ne že bych je zničila, ale prostě se ke mně něco takového nehodilo. Nemohla jsem si pomoci a schovala jsem se za přítelkyni a ještě jsem ji přitom držela za tričko.

„Dobrý den!" šla za námi prodavačka. Obě jsme ji pozdravily a žena nám položila otázku „Co si budete přát?"

Sára na mě ukázala „Tady moje kamarádka by potřebovala šaty na slavnostní večírek..." překvapilo mě, že mě nazvala kamarádkou, ale nechtěla jsem to řešit. Možná, že to bylo jen a jen dobře.

„A jaké byste si představovala? Co barva?" pracovnice se mě začala ptát na spoustu věcí, ale ani na jednu jsem nechtěla odpovědět. Nikdy jsem si nevybírala šaty, nikdy jsem nešla na společenské akce... nikdy jsem do takového obchodu nevstoupila.

Dívka si pravděpodobně všimnula mojí nervozity „Ukažte mi, co máte. Já ji pomůžu vybrat..." usmála se.

Koutky jejích rtů respektive šly nahoru, ale v očích nevypadala šťastně. Sklopila jsem oči „Promiň..." chtěla jsem říct, ale neměla jsem na to odvahu.

Mezitím, co jsem přemýšlela, mi Sára vybrala několik šatů „Pojď si je vyzkoušet..." pronesla klidně.

„Chcete pomoc?" zeptala se rychle prodavačka, na což dívka pouze zavrtěla hlavou.

Spolu jsme šly do kabinky a první, co se ze mě vypadlo, bylo: „Promiň, asi tě to otravuje co? To, že nejsem schopná si vybrat... a..."

„Co?" Sáru to zjevně překvapilo. Chytila mě za bradu a usmála se, tentokrát to vypadalo docela upřímně „Neboj se. Nenechala bych tě ani si něco vybrat," políbila mě a strčila mi jazyk do úst. Po tom, co přestala, dodala „jen ta prodavačka mě iritovala," pošeptala mi do ucha.