Její pes

13. kapitola

Po všech hodinách jsem šla vcelku rychle před školu, ani jsem na Kláru nečekala. Před budovou ale nikdo nebyl, nebo respektive tam nebyla Sára. Stála tam ale Michala, znechuceně jsem na ni pohlédla a šla k ní „Kde je Sára?" zeptala jsem se ji.

„Sára musela ještě něco zařídit..." odpověděla klidně nevšímajíc si mého výrazu.

„Hm..." překřížila jsem ruce na prsou a odvrátila od ní pohled. Dívala jsem se před sebe očekávajíc, že blondýna přijde každou chvíli

Předtím ale stihla Klára vyjít ze školy a okamžitě si mě všimla „Utekla jsi mi!" vynadala mi.

Pohlédla jsem na svoji kamarádku a vydechla „Ah no... myslela jsem... no..." polknula jsem, ale potom jsem ukázala na Míšu „Ona tu byla Míša a tak nějak jsem se s ní zapovídala, víš... takže tak, jinak bych šla domů..."

Spolužaččina přítelkyně popozvedla obočí, ale potom jen řekla „Čekám tu na tebe..."

„Vážně?"

Míša se usmála a chytila Kláru za ruku „Jedla jsi?"

„Ano, ale můžeme jít do nějaké kavárny! Dala bych si nějaký zákusek..." zasmála se kamarádka, ale poté se ohlédla ke mně „Chceš jít s námi?"

Zavrtěla jsem hlavou a tiše se zasmála „Ne, já půjdu domů. Jen si užijte rande!" snažila jsem se působit vesele.

„Mmmm... dobře," řekla spolužačka a spolu s její přítelkyní se se mnou rozloučily a šly na rande.

Já jsem mezitím čekala. Čekala jsem na Sáru... na to než přijde, i když jsem vlastně nemusela. Neslíbila jsem ji to, nepřikázala mi stát u školy, jen mi napsala, že pro mě přijde. Ale stejně jsem na tom místě zůstala asi půl hodiny, dokud nepřišla „Jack?" zaslechla jsem dívčin hlas. Okamžitě šla za mnou a pohlédla mi do očí. Nahlas dýchala a vypadala, jako kdyby běžela „O... omlouvám se... musela jsem něco udělat... kdybych věděla, že se to prodlouží tak... tak bych ti napsala, nebo se s tebou domluvila na čase... vážně promiň, já..." mluvila vážně rychle a působila, že jí docházel dech.

Chytila jsem ji za tváře a políbila ji. Dívka přestala mluvit, místo toho mi to vášnivě vracela, dokud ji nedošel dech a ona se ode mne musela odtrhnout. Hluboce dýchala a překvapeně na mě hleděla. Chvíli jsem jí pohled opětovala, než mi došlo, co jsem udělala. Já jsem ji dobrovolně políbila a ještě k tomu tak vášnivě... před školou... Zrudnula jsem a okamžitě jsem se k ní otočila zády „To je v pořádku... já... nevadí mi, že jsem na tebe čekala."

Dívka chvilku nereagovala, ale poté dala kolem mě ruce a objala mě zezadu „Už se to nestane..." pošeptala, následně se ale přesunula k mému uchu a pošeptala „Ale ten polibek... byl úžasný..."

Chytila jsem si obličej, hořely mi tváře „To už neříkej..." zaskučela jsem.

Sára se zasmála „Jsi roztomilá..." na chvilku byla potichu, než mi položila otázku „Měla jsi už oběd? Vezmu tě do restaurace... nebo chceš do kavárny?" začala přemýšlet.

„Chci si dát tašku domů a jít s tebou na procházku..." odpověděla jsem „teda jestli..." pohlédla jsem do země.

„To zní dobře..." usmála se dívka a dala mi pusu na obočí. Následně mi ale chytila ucho od tašky „Vezmu ti ji..." překvapila mě, ale batoh jsem jí stejně dala.

„Díky..." pošeptala jsem.

„Nemusíš mi děkovat, to je za to, že jsem tě nechala čekat!" řekla vážně, ale potom mi ukázala pouze drobný úsměv „Omlouvám se za to..."