Její pes

29. kapitola (END)

 Pršelo, ale naštěstí jsem si vzala deštník. Šla jsem pomalu do školy, z nějakého důvodu jsem měla zvláštní pocit... špatný pocit, jako kdyby se dneska mělo stát něco špatného. Možná jsem byla pořád rozhozená z toho, co se stalo se Sárou a její mámou... pořád jsem měla obavy. Včera, Sára taky nebyla sama sebou, určitě se ji něco honilo hlavou, něco co mi nemohla říct... nebo alespoň nechtěla.

Náhle jsem se objevila před školou, ani mi nedošlo, že už jsem tam došla. V budově jsem se přezula a uklidila bundu do skříňky jako vždy. Deštník jsem nechala na chodbě, aby mi uschnul. Poklidně jsem došla ke třídě, ale aniž bych stihla vejít dovnitř, tak se přede mnou objevila Klára a pevně mě objala „Jack! Je mi to líto..."

Překvapilo mě to „Co? O čem to mluvíš?"

„Kvůli mně jsi... to všechno musela přetrpět... Bože, já věděla, že se Sárou bylo něco špatně!" pokračovala.

Pořád jsem tak nějak nechápala, na co naráží „O čem to mluvíš?"

„Včera večer! Michala mi to všechno řekla! O té vaší smlouvě!"

Cuknula jsem sebou „Huh? O čem... to mluvíš?"

„Už to přede mnou nemusíš skrývat... Já jsem to s Michalou skončila! Už nemusíš Sáru poslouchat na slovo!"

„Nemusím ji poslouchat na slovo?" pořád jsem zpracovávala, co říkala, než jsme si konečně vzpomněla. Náš vztah vlastně začal na té smlouvě, Sára mi taky včera vlastně říkala, že to byly její poslední rozkazy. Zavrtěla jsem hlavou „To je v pořádku, klidně buď dál s Míšou. Já a Sára... jsme spolu," usmála jsem se.

„Ne! Sára dneska odjíždí a už ji nebudeš muset nikdy vidět!"

„Odjíždí?!" vykřikla jsem přes celou chodbu „O čem to mluvíš?!"

„To mi říkala Michala, že..." ani jsem nenechala svoji kamarádku domluvit, rychle jsem se otočila na podpatku a kašlajíc na všechno jsem vyběhla ze školy. Neřešila jsem déšť, neřešila jsem, že jsem měla jen pantofle, neřešila jsem, že mi byla zima. Sprintovala jsem, co nejrychleji k jejímu domu. Brzy mě začaly bolet nohy, měla jsem problém s dýchání a škrábalo mě v krku, ale když jsem se tam dostala, tak jsem ještě mohla vidět Sáru a její mamku, jak jdou do auta „Sáro!" vykřikla jsem.

Dívka se na mě ohlédla a vypadala opravdu překvapeně, následně se na mě ale podívala i její máma „Pojď..." řekla chladně a obě dvě si vlezly do auta.

„Počkej!" znova jsem vykřikla, když jsem viděla, jak se vůz rozjel. Rychle jsem běžela za ním, jako kdybych ho mohla dohnat, ale po krátké chvíli jsem začala kašlat. Už jsem nemohla... Obraz přede mnou se začal rozmazávat, až jsem měla problém vidět cokoli kolem sebe. Ucítila jsem pád, ale pak se mi zatmělo před očima... poslední věc, co si z té doby pamatuju je zvuk brzd, alespoň si myslím, že to byly brzdy.

Probudila jsem se v nemocnici, vedle mne seděla máma a držela mě za ruku. Hlavu měla sklopenou a přivřený oči „Mami?" vydala jsem ze sebe tiše.

„Jack!" mamka rychle zvedla hlavu „Počkej, zavolám doktora!"

„Mmmm..." zareagovala jsem a opět zavřela oči.

Netrvalo to dlouho a lékař přišel. Prohlédl mě a řekl, že musím v nemocnici zůstat ještě nějakou dobu. Říkal, že za normálních okolností pouze pár dní, ale poté ještě dodal „Ale je možné, že tu zůstanete ještě déle. Vzhledem k vašemu celkovému zdravotnímu stavu, bych vás chtěl nechat v nemocnici, dokud se plně neuzdravíte."