Její pes

25. kapitola

Hned další den po našem zmoknutí jsem onemocněla. Dostala jsem horečku a moje teplota byla kolem 40 stupňů „Neměla bych tu s tebou zůstat?" zeptala se mě mamka, když držela teploměr v ruce.

Zavrtěla jsem hlavou „Neboj se, není to tak strašný..." odpověděla jsem. Cítila jsem, jak mě bolí celý tělo, ale nechtěla jsme mámu otravovat. Navíc jsem moc dobře věděla, jak moc do práce potřebuje chodit „bývalo to horší..." dodala jsem pro povzbuzení.

„A neměla bych tě alespoň vzít do nemocnice? Tam by se o tebe postarali..." řekla ustaraně.

Bylo to dlouho, co jsem se cítila takhle špatně, ale v minulosti jsem na tom bývala i hůř, takže mi to nepřišlo jako problém nutný lékaře „Ne, já to vážně zvládnu..."

Mamka se podívala na hodinky a vydechla „Dobře, já ti připravím jídlo na talíř a ještě ti donesu čaj a vodu..." pronesla a okamžitě všechno připravila. Na noční stolek mi položila šálek s čajem a k posteli ještě dala láhev s vodou „Vyspi se a pořádně pij..." pronesla a dala mi pusu na čelo „Pokusím se přijít co nejdřív..." Mírně jsem kývnula a zavřela oči, ani mi nedošlo, kdy máma ve finále odešla.

Zdálo se mi o mojí minulosti. Dlouho jsem nebyla takhle nemocná a oproti mému dětství to stejně bylo skoro nic. Často jsem kvůli vysokým teplotám byla v nemocnici a vlastně jsem skoro ani nechodila do školy. Nesnášela jsem to, chtěla jsem chodit ven, přátelit se a hrát si s ostatními dětmi. Jediný co mě zabavovalo, bylo hlavně čtení, přečetla jsem si spoustu pohádek a i další knížek pro starší. Mamka se mi snažila věnovat, co nejvíce mohla, ale otec, který byl závislý na hazardních hrách, nám po jeho smrti zanechal spoustu dluhů, které musela zaplatit. Chvíli nám dokonce hrozila exekuce, dokud si máma nenašla další práci. Tam potkala...

Vzbudil mě zvonek, pootevřela jsem oči „To si mamka zapomněla klíče?" pošeptala jsem a zvedla se z postele. Pomalu se mi povedlo dobelhat ke dveřím, které jsem hned otevřela.

Stála tam Sára, pousmála se „Klára mi řekla, že jsi onemocněla, tak jsem tě při..." nemohla to doříct. Podlomily se nohy, naštěstí mě dívka rychle chytila. Dýchala jsem nahlas, jako kdybych uběhla maraton, zároveň se mi motala hlava a všechno bylo rozmazané. Přítelkyně mě vzala do náruče a opět mě položila na postel, kde mě znova přikryla, alespoň myslím.

„Neměla bys tu být se mnou... nakazíš se..." pošeptala jsem s námahou tiše.

„Pššt... v klidu odpočívej..." pohladila mě po hlavě „Měla jsi už oběd?"

„Ne..." odpověděla jsem ji, poté jsem ještě dodala „jídlo je v ledničce připravené i na talíři, stačí to jen ohřát..."

„Dobře," zareagovala a odešla do kuchyně. Mohla jsem slyšet, jak mi ohřívá jídlo. Dívala jsem se na dveře očekávajíc Sáru, která přišla zpět po cinknutí mikrovlnky „Posaď se, zvládneš to, že jo?"

Přikývnula jsem a s námahou jsem si sednula „Jsem překvapená, že umíš s mikrovlnkou..." tiše jsem se zasmála, ale pak jsem začala kašlat.

„Už jsem tě viděla to používat," pronesla a následně ze sebe vydala „Aaaa..." natáhla ke mně vidličku s jídlem.

Zrudnula jsem a snědla sousto, ale poté jsem stejně řekla „Já to zvládnu sama..."

„Ne, já tě raději nakrmím... co když bys to na sebe vysypala?" odpověděla a nabídla mi další sousto. Takto mě nakrmila a následně mě opět nechala si lehnout. Pořádně mě zabalila a pohladila mě po hlavě „Úplně hoříš..." pošeptala. Měla jsem pocit, že si to říká pouze pro sebe, a tak jsem ani neodpověděla. Zavírala jsem oči už, když jsem ucítila něco studeného na čele. Pohlédla jsem na ni, ale Sára se jen usmála a pohladila mě po tváři se slovy „Vyspi se..."