Její pes

23. kapitola

„Na tenhle víkend máme mít na starosti Robiho," našla jsem ve čtvrtek ráno lístek na stole.

Chytila jsem papírek a přitiskla jsem ho k sobě a zasmála se „Konečně!" ani mi nedošlo, že už to byl měsíc. Konečně už jsem mohla zase vidět mého malého brášku, kterému už bylo deset let. Ani ve škole jsem se nemohla přestat usmívat. Klára si toho rovněž všimnula a moc dobře věděla, co to znamenalo, ani se mě neptala.

V pátek, když jsem šla spokojeně ze školy, jsem ale uviděla někoho, koho jsem v tu dobu vidět nechtěla. Pravda byla, že za normálních okolností bych byla šťastná, koneckonců jsem se se Sárou od neděle nebavila „Sáro..."

„Nevypadáš nadšeně, že mě vidíš. Myslela jsem, že tě příjemně překvapím," řekla a zasmála se.

„Ne to... já tě ráda vidím, vážně, ale... dneska má přijít můj bráška... a moc ho nevidím, tak prosím," pohlédla jsem ji do očí a zoufale ji chytila ruku „Prosím, nech mě být s ním..."

Sáru to zjevně zarazilo, ale poté se mi okamžitě vytrhla a chytila si tvář „A mohla bych... ho poznat?" zrudnula „Chtěla bych ho poznat..."

Překvapilo mě to, ale po chvilce jsem kývnula „Dobře, ale prosím... nechci, aby viděl to..." zrudnula jsem „co děláme normálně o samotě..."

„Dobře," opět vypadala docela vesele.

Potěšilo mě to a chytila jsem ji ruku, na kterou jsem ji dala pusu „Ráda tě s bráškou tedy seznámím..." pohlédla jsme ji do očí „Můžeme jít teď?"

„Dobře," dala mi letmou pusu a spolu jsme šly k základní škole vyzvednout mého brášku, ale Sára mě těsně před vstupem zastavila „Jack... myslíš si, že udělám dobrý dojem?"

Dost mě to překvapilo, zasmála jsem se „Co tím myslíš? Sáro, na koho bys neudělala dobrý dojem? Jsi úžasná a nádherná..." pohladila jsem přítelkyni po tváři „ale buď prosím tě sama sebou..." dívka vypadala, že ji to moc nepomohlo, tak jsem ještě dodala „Fakt se neboj. Jsem si jistá, že si tě oblíbí..."

Sára přikývnula a spolu jsme došly do klubovny, kde jsme si ho měly vyzvednout „Oh, to už uběhl měsíc?" řekla vychovatelka, jakmile mě viděla „Robi, máš tady sestru!"

Malý kluk okamžitě vyběhl zpoza rohu a objal mě „Jaaaack!!"

Zasmála jsem se „Tak si vezmi věci, rozluč se s kamarády a půjdeme domů."

„Dobře!" stejně rychle jako přiběhl, tak také utekl.

„A vy tady jste pro koho?" náhle se zeptala vychovatelka dívky vedle mne.

Sára mlčela, vypadala v rozpacích, tak jsem rychle odpověděla „Ona je tady se mnou."

„Kamarádka?" pokračovala žena.

Zavrtěla jsem hlavou „Přítelkyně..." odpověděla jsem ji, cítíc jak mi rudnou tváře. Dívka na to nic neřekla, ale ucítila jsem, jak se naše ruce dotkly. Bylo mi jasné, že to neudělala omylem. Chytila jsem ji za malíček a dala ruce za naše záda.

„Už jsem tady!" přiběhl Robin přezutý a s taškou přes rameno „Můžeme jít!"

Chytila jsem ho za ruku a společně jsme všichni tři vyšli ze školy, ale těsně před ní se bráška zastavil „Zapomněl jsi něco?" zeptala jsem se ho nechápavě.

„Kdo to je?" otázal se a ukázal na Sáru.

V tu chvíli mi došlo, že jsem je ještě pořádně neseznámila „Ah promiň," pustila jsem oba dva „Robi, tohle je Sára, moje přítelkyně a Sáro, tohle je Robi, můj bráška."