Její pes

21. kapitola

Večer jsem se rozloučila se Sárou a zavřela za ní dveře. Od doby, co přišla mamka, jsme spolu ležely v posteli a prostě si jen povídaly o různých věcech. Prakticky o všem možném kromě našeho soukromého života.

„Sára už šla domů?" zaslechla jsem mámin hlas.

Rychle jsem se za ní otočila a usmála se „Už jsi vzhůru? Jak ses vyspala?"

„Skvěla a musím ti říct, že ti Sáru schvaluju," zněla skoro pyšně.

„O čem to mluvíš? Jak jako schvaluješ?" zasmála jsem se.

Mamka na to jen klidně zareagovala „Jsem ráda, že sis našla někoho, koho miluješ."

„Jak to můžeš vědět," pošeptala jsem. Já přece Sáru nemilovala... vždyť jsem s ní jen z donucení...

„Samozřejmě, že jsem viděla, jak se na sebe díváte..." spokojeně zabroukala „no není mládí nádherné?"

„Vůbec nevím, o čem mluvíš..." pronesla jsem a šla do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a podívala se dovnitř „Mami, ty vajíčka bychom asi měli dojíst, už jsou skoro týden po datu spotřeby..." okamžitě jsem se na ni ohlédla „Počkat, tys nám udělala k snídani tyhle vajíčka!?" chytila jsme si hlavu. Já jsem byla na věci po záruce zvyknutá, ale začala jsem se bát o Sáru.

„Neboj se, když se uvaří, tak vydrží ještě týden! Jsem slyšela..." pronesla a vzala poslední vajíčka, co nám zbyla z lednice „A tohle mi taky ukazuje, jak moc ti na ni záleží..." usmála se a zvedla hlavu hledíc mi do očí „Upřímně... trochu jsem se o tebe bála, že budeš sama..."

„Ty máš co říkat..." pošeptala jsem a tentokrát mě naštěstí už neslyšela. Otázala se mě, co jsem říkala, ale nezopakovala jsem ji to. Místo toho jsem si stoupnula ke sporáku...

Po večeři jsem padla na postel a podívala se do stropu. Byla jsem pořád hodně unavená, i když jsem spala až do deseti. Docela mě to ale štvalo, mohla bych jinak strávit víc času se Sárou a možná bychom mohly stihnout, co jsme... zrudnula jsem a jemně se dotkla svého rtu. Trochu to bolelo, ale zároveň mě to těšilo. Z nějakého důvodu mi pomalu začala sklouzávat ruka po břiše přímo k mým kalhotám. Dostala jsem se pod ně a pod kalhotky k mému rozkroku, něžně jsem se tam začala hladit, než jsem do sebe po chvilce pronikla. Tiše jsem zasténala a kousla se do rtu, nikoli kvůli tomu, abych se ztišila, ale protože jsem chtěla cítit tu bolest a zároveň mi to pomáhalo myslet na Sáru. Na to, co by mi mohla udělat, kdyby nás máma nepřerušila. Zrychlila jsem a zavřela jsem oči představujíc si svoji přítelkyni. Jak je nahá a hledí na mě pohledem plným chtíče... tenhle její pohled... Omylem jsem si opět rozkousnula ret, ze kterého mi začala téct krev.

Rychle jsem vyndala ruku z kalhot, chtěla jsem si dojít pro kapesník, ale ještě předtím jsem se zarazila při pohledu na svoji ruku. Byla od mých šťáv, chvíli jsem přemýšlela, co s tím. Naštěstí jsem se ale o nic špatného nepokusila a jen jsem to otřela do ubrousku, i když mě lákalo si představit Sáru, jak mě nutí to olíznout.

Vydechla jsem vyhazujíc kapesník do koše „Od doby, co o tom začala máma mluvit, nemůžu na Sáru přestat myslet..." opět jsem si lehla s ubrouskem u rtu a zavřela oči „Co když má ale pravdu, co když k Sáře něco cítím..." po tváři mi stekla slza. Pokud by to skutečně bylo, jak říká, tak z toho vznikl velký problém. Vztah mezi mnou a Sárou je na základě pitomé smlouvy, kdy jsem se prakticky vzato zavázala k tomu být její otrok, musím poslouchat všechno, co mi přikáže. Jak bych se vůbec do někoho takového mohla zamilovat?! Bože, vždyť s ní podvádí přítelkyně mojí nejlepší kamarádky a já to ještě k tomu vím!

Náhle mi začal vyzvánět mobil. Natáhla jsem se k němu, okamžitě jsem věděla, kdo to je „Sáro?"

„Ahoj Jack..." tiše se zasmála dívka. Zněla trochu smutně „Chtěla jsem slyšet tvůj hlas."

„Oh vážně? To já... taky."

„Nemusíš mi lichotit," zareagovala.

Zavrtěla jsem hlavou, jako kdyby mě mohla vidět „Myslím to vážně. Z nějakého důvodu mi chybíš," zasmála jsem se „kvůli tobě mi teď ta postel bude připadat až moc velká! A to jsem si vždycky stěžovala, že je malá!"

Tentokrát dívčin smích působil mnohem více upřímně „Vážně? To abych tam s tebou spala častěji."

„Nevím, jestli bychom tě uživili," řekla jsem, jako kdyby to byl vtip, ale pak mi došla tíha mých vlastních slov. Obě jsme na chvíli zmlkly, než jsem se rozhodla rychle změnit téma „A jak se jinak máš?"

„Jak jsem řekla, chybíš mi... ten den, byl s tebou vážně úžasný... i jen když jsme si spolu povídaly."

Polknula jsem a pošeptala jsem dál od mobilu „Nemůžeš mi říkat takovéhle věci. Co když vážně k tobě něco cítím... nebo minimálně začnu cítit..."

„Co jsi říkala?" zareagovala.

Vzpomněla jsem si na naši snídani „A netrápí tě nějak břicho, že ne?"

„Ne, jsem v pořádku! Nemusíš se bát, všechno jídlo u vás bylo výborný!"

Nechtělo se mi ji říkat o datu spotřeby, takže jsem opět přešla na jiný téma. Takhle jsme spolu volaly až do půlnoci. Normálně jsem chodívala spát mnohem dřív, a i když jsem byla z předešlého večera vyčerpaná, tak jsem z nějakého důvodu ten hovor nechtěla ukončit. Chtěla jsem se Sárou mluvit mnohem déle... Zívnula jsem „Už jsi unavená?" zeptala se mě Sára.

„Ne já..." opět ze mě vyšlo další zívnutí.

„Nemusíš se bát. Nebudu se zlobit, když teď ten hovor ukončíme. Zítra je taky den... vlastně, chci tě znova vidět ještě tenhle víkend. Rozhodla jsem se, zítra spolu půjdeme na rande."

„Eh? Můžeme..." zavřela jsem oči a tiše řekla „Kdy a kde se sejdeme?"

S dívkou jsme se domluvily, že spolu půjdeme na oběd, a že se sejdeme u kavárny, kde už jsme spolu měly pár schůzek. Následně se se mnou rozloučila a típnula hovor. Vydechla jsem dívajíc se tupě na obrazovku mobilu „Bože, co když má mamka pravdu?" ruka mi pomalu spadla na postel. Neměla jsem už víc síly pohnout svým tělem a za necelou minutu jsem usnula. Nedivila bych se, kdyby mi to trvalo jen pět sekund, až tak vyčerpaná jsem z toho všeho byla.