Její pes

14. kapitola

Na pátek jsme se domluvily, že se sejdeme v pět na autobusovém nádraží. Docela mě překvapilo, že jsme měly jet autobusem vzhledem k tomu, že Sára působila jako někdo, kdo by takovýmto dopravním prostředkem nikdy nejel.

Když jsem přišla na místo pět minut před slíbeným časem, tak tam stála pouze moje přítelkyně. Šla jsem za ní „Míša tu ještě není?" zeptala jsem se nechápavě. Klára mě nepřekvapovala, ale druhá vcelku ano.

„Ne, řekla, že vyzvedne Kláru, protože určitě přijde pozdě..." zasmála se.

Hlavně, že kdybych nepřišla včas, tak bys mě potrestala, pomyslela jsem si „Aha..." nakonec jsem ze sebe vydala a stoupnula si vedle ní.

„Ještě mají ale čas..." řekla klidně. Dala mi ruku kolem ramene a lehce mě posunula před sebe. Chtěla jsem se na ni otočit, ale dívka kolem mě dala ruce a zabořil hlavu do mých vlasů „alespoň si tě zatím užiju..."

„Ne, že bys tohle nemohla dělat, i když by tu byly..." pošeptala jsem cítíc, jak mi rudnou líce.

„Mmmm... když takhle jsme tu jen my dvě..."

„Ale to jsme častěji než s nimi..." vydechla jsem a chytila ji ruce „a když jsme sami, tak si stejně se mnou můžeš dělat, co chceš..."

„Pravda..." pronesla klidně, ale poté se zasmála „Těšíš se?"

„Ani nevím, kam jedeme..."

„To sice ne, ale těšíš se na to, že spolu budeme celý týden?" dala mi pusu na obočí „Jsi ráda? Řekni mi, že jsi ráda..."

Ohlédla jsem se na ni a s úsměvem jsem pošeptala „Samozřejmě, že jsem ráda..." Dívka na mě smutně pohlédla, ale následně mě políbila. Trochu jsem se od ní odtáhnula a otočila se k ní celým tělem. Chytila jsem ji za triko hledíc ji do očí „Opravdu jsem ráda..." pronesla jsem a dala ji letmou pusu na rty „Díky..." dodala jsem a opřela se o ni.

Na chvilku jsem zavřela oči a pouze jsem relaxovala, ale brzo na to mě přerušil Klářin hlas „Ahoj! Doufám, že jste příliš dlouho nečekaly!"

Poodstoupila jsem od Sáry, která se podívala na mobil. Kývnula hlavou „Nejdete až tak pozdě..." pronesla klidně. Trochu jsem se posunula k přítelkyni, abych mohla vidět čas, a všimla jsem si, že přišly jenom o dvě minuty později, což byl pro Kláru zázrak. Odvrátila jsem oči od času a chystala se pořádně prohlédnout její zamykající obrazovku. Nebyla něčím zvláštní, pouze nějaká krajina.

Dívka si všimnula toho, že jsem se jí prakticky vzato dívala na její přístroj „Nemáš vlastní mobil?" řekla s drobným úsměvem.

Zrudnula jsem a okamžitě od ní udělala pár kroků, abych mezi námi vytvořila minimálně dvou metrovou mezeru „Promiň, nechtělo se mi ho vyndávat," odvrátila jsem od ní tvář.

Sára se ke mně přiblížila, aby mě mohla chytit za ruku „Nevadí, jen tam mám nějaké soukromé věci..." zamyslela se, ale potom mi pošeptala do ucha „pak ti ale něco ukážu, jestli tě to fakt tak zajímá..."

Polknula jsem. Co by mě další mohlo zajímat na jejím mobilu „Dobře..." přesto jsem řekla.

Sára začala opět věnovat pozornost dvěma dívkám, které právě přišly „Dobře, tak autobus by měl přijet za sedm minut. Jízda bude trvat docela dlouho, je to skoro přes celou republiku, tak se na to připravte..."

Klára zvednula ruku „A kam jedeme?"

„To je překvapení," usmála se Míša.

„Autobus už je tady," řekla Sára. Propletla si se mnou prsty a dovedla mě do dopravního prostředku, zaplatila za mě a posadila nás do zadních míst s tím, že jsem prý musela sedět u okna. Nechápala jsem proč, ale neptala jsem se, stejně bych ji musela poslechnout. Míša a Klára se posadily za nás.