Její pes

26. kapitola

Hned první den, co jsem po nemoci šla do školy, už na mě čekala Sára. Trochu mě to překvapilo, starala se o mne každý den a stejně se na mě šla podívat, i když jsem byla zdravá. Usmála jsem se a rychle šla za ní „Sáro! Nečekala jsem tě!"

Přítelkyně se zasmála „Musela jsem si tě ještě zkontrolovat..." pronesla a chytila mě za bradu.

Polknula jsem hledíc ji přímo do jejích modrých očí „Tak co?" vydala jsem ze sebe tiše.

„Hmm..." vydala ze sebe.

Zrudnula jsem „Nebo... chceš mě zkontrolovat blíže u jedné z nás doma..."

Myslím, že Sára věděla, na co narážím, ale přesto mě pustila „Jedla jsi?"

Zaraženě jsem na ni hleděla nechápajíc, co se právě stalo „Ano..." odpověděla jsem bezduše. V hlavě jsem ale měla hned několik otázek. Proč to odmítla? Udělala snad někdy něco takového? Nešla by pro tu možnost rovnou? Je možné, že to je kvůli tomu, že se mě teď bude štítit? Kvůli mé minulosti?

„Jdeš?" probudil mě z myšlenek dívčin hlas.

Rychle jsem zvedla hlavu „Jo, promiň já... zamyslela jsem se..."

„Bože..." Sára mě chytila za ruku „radši se drž u mě, abych ti mohla kdykoli pomoct..."

„Nemusíš se o mě bát, jsem v pořádku!" na to dívka už ani nereagovala. Vydechla jsem, možná že to odmítla, protože se o mě bojí a nechce mě ještě namáhat... Byla jsem přece jen den po nemoci.

Takhle to ale trvalo až moc dlouho. Sice se ke mně chovala velmi dobře, ale tak nějak jsem se začínala cítit... zvláštně, jako kdyby mi něco chybělo „Děje se něco?" zeptala se mě Klára ve třídě.

Ohlédla jsem se na ni „Ne..." vydechla jsem a opřel si hlavu o ruku „jak tě to mohlo jen napadnout?" dodala jsme otráveně.

„Takže se něco stalo... problém se Sárou? Jestli ti něco udělala..."

„Neudělala," odpověděla jsem ji „právě, že neudělala nic..." zaskučela jsem.

„O čem mluvíš?" zeptala se nechápavě spolužačka.

„Dozvěděla se o mé minulosti..." odpověděla jsem ji „a od té doby... uuugh... nechci na to myslet!"

„Eh?? Tak nechceš... se projít?" navrhla mi.

Zamyslela jsem se „Hmm... no nevím, Sára na mě čeká u školy teď každý den..." vydechla jsem a vzala do ruky mobil „ale docela bych šla... potřebuju si odpočinout..." nakonec jsem se rozhodla, že tentokrát půjdu ven se svojí kamarádkou. Předem jsem napsala Sáře, aby na mě nečekala, že jdu s Klárou. Odsouhlasila mi to a zároveň mi připomněla, ať si dám pozor, abych znova nenastydla.

Když skončila škola, tak jsme se rozhodly s taškami prostě vyrazit na procházku. Neměly jsme cíl a prostě jsme jen šly a povídaly si. Neřešily jsme nic vážného, prakticky vzato jsme se hlavně bavily o škole, dokud mě něco nezastavilo. Zůstala jsem stát před odchodem dívajíc se na obrázek psa. V hlavě jsem náhle měla představu, jak jsem nahá, jediný, co jsem měla na sobě, byl obojek jako na výloze přede mnou. Sára stála nade mnou a říkala mi „Pes jako ty by měl být potrestán..." Nevědomky mi ruka jela pomalu ke krku, jako kdybych si tam ten předmět mohla skutečně nahmatat „Zaštěkej..." dala by mi další rozkaz.

Málem jsem to skutečně udělala, ale naštěstí mě přerušila Klára „To tě tak zaujal ten pes?"

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Co? Uh no... Vždycky tu byl ten obchod?" položila jsem jí otázku místo odpovědi.