Její pes

18. kapitola

Pořád jsem se s Klárou nebavila. Občas jsem s ní chtěla prohodit slovo, ale když jsem viděla, jak se chová, tak jsem se na ni vykašlala. Proč bych se s ní měla snažit bavit, když je jen tak uražená z toho, že jsem jí řekla, že mě bolí hlava.

Sára mi tentokrát řekla, že se se mnou sejde u restaurace, kde jsme se poznaly. Vydechla jsem a stoupnula si před budovu. Přišla jsem o čtvrt hodiny dřív očekávajíc odměnu. Teda... vlastně ne... prostě jsem jen přišla dřív, koho by zajímala nějaká „Jack?" zaslechla jsem Klářin hlas „Kde je Míša?"

„To si děláš legraci... taková stupidní léčka..." pošeptala jsem.

„Ts..." zareagovala Klára a otočila se ke mně zády.

Ne nemohla jsem si to nechat ujít... nemohla jsem si to nechat ujít... nemohla jsem... okamžitě jsem chytila Kláru za ruku „Nechoď!" vykřikla jsem „Prosím," dodala jsem tiše.

Kamarádka se na mě ohlédla, než nakonec vydechla „No dobře..."

Zavedla jsem ji do restaurace, přitom jsem ji celou dobu držela za ruku, jako kdybych ji bránila, aby mi nemohla utéct. Posadila jsem se naproti dívce „Kláry..." pošeptala jsem.

„Proč ti záleží víc na Sáře než na mě?" zeptala se mě chladně.

„Ne! Záleží mi na tobě stejně jako na Sáře... to samý bych mohla říkat o tobě a Míše ne?"

„Ale já to myslím pro tvoje dobro! Nevím, proč spolu chodíte, ale je mi jasný, že vůči sobě nic necítíte! Proč to děláš? Nejsi s ní ráda!" protože ji mám ráda, vlastně... protože tě chci chránit a chci tě nechat šťastnou. Nechci ti kazit naděje, přeci jen s Míšou, i když ji podvádí, jsi šťastnější, než jsi byla kdy předtím.

„Mám ji ráda..." odpověděla jsem tiše dívajíc si na svoje ruce „Mám jí ráda... vážně," zvedla jsem hlavu „Jsem s ní spokojená... dělá mě šťastnou a stará se o mě..." ve všech směrech, vynechala jsem.

„Ale... ty ji možná máš ráda, ale má tě Sára vůbec ráda? Nevyužívá tě jen..."

Pravděpodobně nebyla daleko od pravdy, asi mě měla jen za sexuální hračku, ale to jsem ji přeci nemohla říct „Co ti na tom může připadat, že mě nemá ráda? Drží mě za ruce, zve mě vždycky někam, dává mi dárky..."

„A to si myslíš, že znamená, že tě má ráda?"

Vzpomněla jsem si na to, jak se o mě starala, když jsem byla nemocná, následně jsem také pomyslela na to, jak se tvářila smutně, když mě bolelo si do sebe strkat dva prsty. Možná mě přeci měla ráda, udělala by to pro všechny? „Myslím si, že ano..." možná mě má fakt ráda, ale poté jsem si zase vzpomněla na to, co tehdy udělala s Míšou na našem společném výletě „A možná že taky ne..." pomyslela jsem si, ale to jsem přeci nemohla říct na hlas.

„Nemusíš se bát..." řekla jsem s úsměvem „Já jsem se Sárou spokojená, a kdybych nebyla, tak bych to skončila, neboj..."

Klára náhle pohlédla do země, vypadala z nějakého důvodu opravdu provinile „Já jen, abys s ní nechodila kvůli mně..."

„Kvůli tobě?!" zděsila jsem se. Co když zjistila něco o té naší smlouvě? Teda vlastně... v tom případě by to byla jejich vina a... Michala a Sára by spolu už nemohli mít nic společného, ale zase... zase... Zavrtěla jsem hlavou, hlavně klid.

„Co když jsi se Sárou jenom, protože jsem vás seznámila... a protože mě nechceš udělat smutnou..." vzpomněla jsem si, že už mi něco takového jednou říkala.

„Neboj se, určitě bych s ní kvůli tobě nechodila..." teda určitě ne z důvodu, ze kterého si myslíš „Hlavně na mě ale prosím nebuď už naštvaná... vážně mi na tobě záleží..."

Klára se zamyslela, ale poté se usmála „No dobře! Co bys beze mne dělala..." okamžitě jsem ji objala. Byla jsem tak šťastná, bála jsem se, že bych ji mohla ztratit... moji nejlepší kamarádku. Náhle jsem zpozorovala u stolu dál od nás sedět dvě dívky. Netušila jsem, jestli mají být nenápadný, nebo tohle dělají naschvál. Klára si všimnula, že se někam dívám „Míšo?! Sáro?!" řekla naštvaně.

„Pro jistotu, abyste se tady neseprali," řekla Míša.

Sára jenom přikývnula a šla ke mně „Tak co?" položila mi ruku na hlavu a dala mi pusu na obočí.

Tiše jsem ji do ucha pošeptala „Ty jsi to naplánovala co?"

„A co když ano? Dostanu odměnu?" ušklíbnula se.

Očkem jsem pohlédla na Kláru, která vášnivě debatovala s Míšou. Opět jsem zamířila svůj zrak na Sáru „Co si představuješ pod... odměnou?"

„Tak doufám, že jste se usmířily..." pronesla Sára a následně ještě dodala „Co takhle, kdybychom si daly druhé rande, jako když jsme se poznaly," usmála se a chytila mě za ruku.

Klára se na Sáru dívala pronikavým pohledem, pořád ji nevěřila, ale tak snad už pochopila, že jsem šťastná „No dobře... ale!" kamarádka udělala pár kroků k mé přítelkyni a napřímila se hledíc ji do očí „Jestli někdy ublížíš Jack, tak si mě ani nepřej!"

Sáru to překvapilo, ale poté mi dala ruku kolem ramen „Neboj se, nechci Jack ublížit..." opět mi dala letmou pusu na obočí.

Přivřela jsem oko a tiše jsem se zasmála „Vidíš? Nemusíš mít z toho obavy. Nemusíš se o nás dvě strachovat, spíš by ses měla věnovat Míše ne?" ušklíbnula jsem se „Aby ti ji někdo nepřebral..."

Míša se na nás ohlédla „Co já? Miluju Kláru! Proč bych měla být s někým jiným?!"

„Taky tě miluju!" řekla kamarádka a pověsila se dívce kolem krku.

Spolu se Sárou jsme na sebe pohlédly a nakonec jsme si jen mlčky sedly vedle sebe. Věděla jsem, že ji nikdy taková slova neřeknu a zároveň jsem věděla, že od ní taková slova nikdy neuslyším. Stejně takovýhle vztah mezi námi nebyl, všechno to byla jen smlouva, jen domluva, jen donucení...

Pak jsme spolu měly znova dvojité rande jako prvně, kdy jsem poznala Sáru. I v tento den se rozhodla mě dotýkat jako předtím. Držela mě za ruku celou dobu, až dokud jsme nezačaly jíst. Z nějakého důvodu to působilo tak nostalgicky. Klára taky už nevypadala tak naštvaně, nebo ve špatné náladě...

Po jídle jsem se rozloučila s Klárou a Míšou, chtěla jsem i se svojí přítelkyní, ale ta se nabídnula, že mě doprovodí. Překvapilo mě to, ale došla se mnou až k mému bytu „Můžu u tebe někdy přespat?" zeptala se mě s klidem.

Opravdu mě to překvapilo „U mě?! Jsi si jistá?? Už jsi tu byla a víš... je to tu mnohem menší a... míň luxusní a tak..."

„Neboj se... já chci..." řekla vážně a olíznula mi ucho, do kterého tiše pošeptala: „Navíc... nezapomeň na moji odměnu..."

„Eh?" tiše jsem ze sebe vydala. Neřekla mi, o čem konkrétně mluvila, ale nakonec jsme se spolu domluvily z pátku na sobotu.