Její pes

6. kapitola

„Napiš mi svojí adresu, přijedu pro tebe v půl osmé." napsala mi Sára.

Nechtěla jsem, aby přijela ke mně domů. Proto, i když jsem se bála, jsem ji odepsala „Nemohli bychom se prosím sejít někde jinde? Tady... to není nejlepší nápad..." odeslala jsem jí to, ale moje ruce se klepaly, sotva jsem držela mobil v rukou.

„Dobře, v půl osmé u té kavárny." Zareagovala Sára. Oddechla jsem si a pohlédla na hodiny. Bylo stále relativně brzo a já měla času nazbyt, tak jsem se chvíli po dlouhé době věnovala škole. Kvůli blondýně jsem toho moc nestíhala a nehodlala jsem se učit celé noci. I když jednou za čas by to pravděpodobně neuškodilo, ale i tak to pro mě bylo do určité míry nebezpečné.

Před schůzkou jsem se oblíknula do šatů a upravila, jak jsem měla, až na to že jsem si musela dát na rameno ještě náplast, aby tam ta modrá modřina nepřekážela. Když jsem šla do koupelny naposledy všechno zkontrolovat, tak jsem si všimnula máminy spony ležící u zrcadla. Moc často ji nenosila, říkala, že je jen pro zvláštní příležitosti. Vždycky ji měla schovanou v ložnici, tak co dělala tady? Vzala jsem si ji do ruky, a poté jsem si tím sepnula vlasy.

Na místo našeho setkání jsem tentokrát přišla pouhou minutu před naší schůzkou a to jsem vyšla o něco dřív. Nečekala jsem, že bude tak těžký chodit v botách na podpatku „Dneska tu jsi přesně na čas," zaslechla jsem Sářin hlas a rychle se ohlédla jejím směrem. Byla nádherná, její černé šaty působily na pohled obyčejně, ale vypadala v nich úžasně „pozor, aby ti nevypadly oči..." řekla dívka a zasmála se.

Skoro jsem zapomněla, co mi včera udělala. Odvrátila jsme od ní obličej a překřížila ruce na prsou „Jen jsem se dívala za tebe..."

Sára se zasmála a udělala pár kroků ke mně. Čekala jsem, že se mě dotkne nebo tak něco, ale místo toho si mě jen prohlížela. První na co upozornila, byla náplast na mém rameni.

„To je ze včerejška... mám po tom modřinu," pošeptala jsem.

„Aha," přítelkyně zase ukázala na moji sponu „nepamatuju si, že bychom tohle včera kupovaly..." pronesla.

Polknula jsem „To... to je od mamky... a... no..." pohlédla jsem do země.

„Je nádherná," pronesla dívka „zvedni hlavu..." přikázala mi následně. Udělala jsem to, na což mi sponu sundala. Začala jsem se bát, proč to sundala? Co s tím udělá? Vyhodí to?! Sára mě ale vcelku rychle zbavila mých obav, když mi vrátila sponu do vlasů, ale byla jinak než předtím „Takhle to vypadá líp," řekla s úsměvem.

Přikývnula jsem „Děkuju..."

„Dobře..." dívka šla směrem k černému moderně vypadajícímu autu. Nevyznám se v nich, ale do určité míry vypadala jako takové, kterým by bohatí lidé jezdili. Navíc vepředu seděl ještě řidič „teď budeš jenom můj doprovod, dobře?" pošeptala Sára a něžně se dotkla mé tváře „A pokud budeš hodná, tak tě příště odměním..."

„Dej mi prostě pokoj," chtěla jsem říct, ale mlčela jsem. Bůh ví, co by udělala, kdybych jí to řekla. Když jsme dojely na dané místo, tak jsme se spolu šly do velkého sálu. Dívku pustili bez jakýchkoli otázek, ale mě zastavili. Nevadilo by mi, kdyby mi tam ani nedovolili vstoupit, ale Sára jim oznámila, že jsem její doprovod a nechali mě jít, bohužel.

Sál byl obrovský a měl hned několik křišťálových lustrů. Všude kolem stáli lidé s obleky a šaty, mezi nimi pořád procházeli číšníci, jež nabízeli ostatním nápoje a zákusky, nebo něco takového „Pojď..." dívka se usmála, ale místo toho abychom šly doprostřed, mě dovedla k rohu. Trochu se rozhlédla, než na mě znova promluvila. Zdálo se mi, že se až příliš snažila mezi námi vytvořit rozhovor „Líbí se ti to tady?"