Její pes

28. kapitola

Se Sárou jsem se neviděla ještě další tři týdny, ale od té noci jsme si spolu začaly volat před spaním s tím, že hovor pokračovat až do rána. Přítelkyně mě někdy teda donutila se dělat, nebo mi prostě začala popisovat, co mi chce udělat, ale nevadilo mi to. Naopak jsem byla ráda, že jsme si to mohly užívat alespoň takhle.

Po dlouhé době jsem konečně opět spatřila Sáru stát před školou. Byla v obleku a vypadala opravdu úžasně. Nevím, ale jestli to dělalo její oblečení, nebo fakt, že jsem ji dlouho neviděla. Rychle jsem k ní došla a objala ji „Chyběla jsi mi!" řekla jsem místo přivítání.

Přítelkyně se zasmála a pevně mě k sobě přitiskla „Taky jsi mi chyběla..." pošeptala mi do ucha, které mi ale potom olíznula „pojď, půjdeme rychle ke mně. Já už to jinak nevydržím..."

Polknula jsem, ale potom jsem přikývnula a chytila ji za ruku „Tak pojď..." usmála jsem se na ni „Taky už to chci..." dodala jsem cítíc, jak mi rudnou tváře.

Se Sárou jsme rychle došly k ní domů. Dívka už se mnou ani nedošla do jejího pokoje, přitiskla mě ke zdi rovnou v chodbě. Začala mě vášnivě líbat, zatímco mi její ruce zajely pod tričko a rovnou pod podprsenku. Mačkala mi prsa a hrála si s mými bradavkami, chvilkami to trochu i bolelo, ale to se mi líbilo. Mezi nohama jsem ucítila její koleno, kterým mě taky začala škádlit. Na chvíli jsem se odtrhla od jejích rtů, abych se mohla nadechnout, přičemž jsem u toho několikrát zastenala, než mě Sára opět začala vášnivě líbat. Mezitím mi dívka rozepnula knoflík od kalhot a rukou se mi dostala přímo pod kalhotky, bez váhání do mě pronikla prsty a začala mě dělat.

„Sáro?!" náhle jsem zaslechla pronikavý hlas skoro vedle nás. Přestaly jsme a já jsem se nervózně ohlédla. U vchodových dveří stála žena připomínající moji přítelkyni, netrvalo mi dlouho, než mi došlo, že to byla její máma.

„D..." chtěla jsem ji pozdravit, ale její matka mě přerušila.

„Neříkaly jsme si o tomhle už něco?! Slíbila jsi mi, že s tím přestaneš!"

Polknula jsem a sklopila hlavu. Nevěděla jsem, co mám dělat „Jdi domů..." náhle mi do ucha pošeptala Sára.

„Ale..." chtěla jsem trochu protestovat, jenže ona několikrát kývnula směrem ke dveřím. Přikývnula jsem a s taškou jsem obešla Sářinu mamku. Na rozloučenou jsem jenom řekla „Nashledanou..." žena na to nezareagovala. Polknula jsem a rychle šla pryč.

Doma jsem okamžitě došla do pokoje, lehnula si na postel a začala křičet do polštáře. Bože, bylo štěstí, že mi Sára nechala oblečení na sobě, ale stejně viděla, co jsme spolu dělaly. Jak teď budu před její mamkou vypadat?! Musím si u ní nějak napravit pověst! Po chvilce ale moje myšlenky přešly na jiné téma „Co tím myslela, že Sára slíbila, že s tím přestane? S čím měla přestat?" pošeptala jsem si sama pro sebe. Měla jsem pocit, že se to určitě týkalo mě, nebo minimálně toho co jsme spolu dělaly, ale zároveň... snažila jsem vymyslet jiný důvod, kvůli kterému by mohla dostat dívka vynadáno.

Ještě v ten den jsem Sáře napsala „Hej... jak to s tvojí mamkou dopadlo? Jsi v pořádku?" neodepsala mi...

Další den jsem šla normálně do školy, ale dívka stále nezareagovala. Docela jsem se o ni bála, její mamka vypadala naštvaně, ale snad nemohla chtít po Sáře, aby se mnou přestala být a ještě hůř, aby mi přestala kompletně odpovídat.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě Klára.

Pohlédla jsem na ni, samozřejmě, že si toho musela všimnout „Mmmm... jen jsem se špatně vyspala..." zalhala jsem a zívnula.

„Nevěřím... tohle je poprvé, co jsi dneska zívnula," zamračila se.

„Jak pečlivě mě sleduješ?" tiše jsem se zasmála „Neboj se, nic vážného mi není."

Kamarádka si mě stále podezřele prohlížela, než vydechla „Je mi jasný, že z tebe takhle nic nevytáhnu..."

Přikývnula jsem „Promiň..."

„Neomlouvej se, jen to se Sárou vyřeš co nejdřív. Nebaví mě se na tebe dívat, jak pořád vzdycháš..." tiše řekla. Překvapilo mě, že věděla, že se to týká Sáry, ale nedala jsem to najevo.

Když skončila škola, tak se mi ani moc nechtělo jít domů a vlastně se mi celkově nechtělo z budovy vycházet. Věděla jsem, že tam moji přítelkyni neuvidím na mě čekat... nebo jsem to alespoň čekala. Když jsem konečně vyšla, tak jsem si hned všimnula Sáry, stála tam a vyhlížela mě. Nemohla jsem si pomoct, rychle jsem k ní běžela a objala ji „Sáro!"

Dívka dala rychle ruce kolem mě a tiše se zasmála „Copak Jack? Nikdy jsem tě neviděla za mnou běžet..."

Zvedla jsem hlavu a pohlédla ji přímo do obličeje „Bála jsem se... neodepisovala jsi mi a včera jak nás načapala tvoje máma tak..."

Sára mě chytila za bradu a políbila mě, poté mě pustila a s úsměvem mi jen řekla „Pojď, půjdeme do restaurace, kde jsme se poznaly."

Poznala jsem ten její obchodní úsměv, ale nechtěla jsem ji naštvat ani ji trápit. Jen jsem přikývnula a chytila ji za ruku „Myslíš tu, kterou jsi vybrala, když ty dvě nevěděly kam jít?" zasmála jsem se.

„Přesně tam," zareagovala vcelku tiše. Něco ji určitě trápilo, pomyslela jsem si.

Trochu jsem sklopila hlavu a pronesla „Kdyby tě něco trápilo... vždycky mi to můžeš říct..." Sára mi na to ale nic neřekla, možná to ignorovala. Vydechla jsem snažíc se zapomenout na to, co se den předtím stalo. Měla jsem pocit, jako kdybych si měla užít dnešek, co nejvíc jsem mohla. Zvláštní...

Když jsme se dostaly do té restaurace, kde jsme spolu byly poprvé na rande, tak jsem si v zápalu nostalgie objednala to samé co minule, tedy špagety. V průběhu jídla jsme si povídaly zcela normálně, docela se mi i ulevilo.

Po pár hodinách jsme vyšly z restaurace „Nechceš jít ke mně?" zeptala jsem se ji a chytila ji za tričko.

Sára se mírně usmála a chytila mi tu ruku, kterou si dala ke rtům „Nemůžu..." dala mi na ni pusu.

Vydechla jsem „Dobře, já jen... jsem tě chtěla nějak odreagovat..." zasmála jsem se a podrbala se po hlavě „Nějak..." trochu jsem zrudnula.

Přítelkyně se zasmála „Jsi tak roztomilá..." na chvilku zmlkla, než mě oslovila „Jack..."

„Ano?"

Dívka si přivlastnila moji druhou ruku a vážně se mi zadívala do očí „Jack... mám pro tebe tři poslední rozkazy..." dost mě to překvapilo, úplně jsem na naši smlouvu zapomněla. Beze slova jsem přikývnula a nechala ji pokračovat „Nikdy na mě nezapomeň, nepřestaň na mě myslet a nepřestaň mě milovat..."

„Samozřejmě," zasmála jsem se „jsme snad spolu ne? Chod... chodíme spolu..."

Sára mi dala pusu na obočí „Ano, jsi moje přítelkyně... proto musíš poslechnout moje rozkazy..."

Přikývnula jsem „Miluju tě..."