Křídla Temnoty / Nik Tendo

deník

,,Kurva!" zakleju naštvaně, načež si zajedu prsty do vlasů. Hloupý deník! Co tam mám ksakru psát? Už tu nad tím sedím hodinu a pořád nevím, jak začít. A rozhodně nezačnu tím typickým ,,milý deníčku". V žádném případě nezačnu touhle blbostí.

Zapřu se lokty o stůl a hypnotizuju ten deník, jako bych čekala, že se tam něco objeví samo od sebe. Nebudu lhát, bylo by to fajn.

Po dalších pár minutách, kdy usilovně civím, mě napadne, že začnu jinak. Bez pozdravu, úvodu. Prostě půjdu hned k věci.

Vezmu to popořadě. Takže začnu Nikem.
Chopím se černého pera a nechám ho samovolně klouzat po papíře, myšlenky totiž pracují samy.

Leden 2019
Potkala jsem kluka. Celkem náhodou. Chtěl půjčit zapalovač a den na to, se objevil u táty v autoservisu.
Táta nebyl doma, takže to bylo na mně. Povídali jsme si. A já začala konečně cítit ty pokroky. Zasmála jsem se cizímu vtipu. Dvou vtipům cizího kluka. Dokázal mě upřímně rozesmát. Uvidíme se ještě, Niku?
***
Zase jsem to zažila. Panický záchvat. Sešlo se toho asi moc najednou a tak to prostě přišlo. Sešly se vzpomínky Luciinu smrt, stres, strach z lidí a dopadlo to takhle. Zase jsem zažila jeden z těch nejhorších pocitů. Nepřidalo tomu ani to, co se událo na benzínce. Jeden dotyk s dobrým účelem, kdy už na mě přicházel onen záchvat a prodavač se mi snažil pomoct. Nevěděl ale co se děje, že mě tím akorát vyděsí. A tak jsem utekla a složila se venku, opřená o strom. Bála jsem se, že to nepřežiju. Ale světe div se, jsem tady. Možná se to ale mělo stát.

Dopíšu. Vzala jsem to stručně, nepotřebuju žádnou poezii. Jen jsem popsala co se za poslední dny událo. Možná to píšu z donucení, proto nemám v zájmu se ani snažit.

Nějaký čas ještě deník hypnotizuji, přemýšlejíc, jestli jsem něco nezapomněla, anebo nemám ještě něco dopsat. Jako klasicky mě to ale navzdory mým rozbouřeným emocím začne štvát a tak se přesunu k telefonu, kde si rozkliknu Instagram.
Je to ale k ničemu. Akorát si zase projedu nové příspěvky těch pár lidí co sleduju a zase ho zavřu, jako vždycky. Nová zpráva už mi totiž nepřibyla nějaký ten pátek. Přesto ale Direct otevřu a to, co vidím mě překvapí.

Nová žádost. Čekám, že mě zase přidali do nějaké pofidérní skupiny, kam se akorát posílají odkazy s pornem, ale bylo to něco jiného. Píše mi Nik a já nechápu proč. Vždyť od něj znám jen jednu jedinou písničku a ani nevím, jak se jmenuje křestním jménem.

Přepadne mě zvědavost a jsem nucena zprávu otevřít.

Marie Clišicová... zajímavý jméno.

Jedna věc mi nesedí. Jak ksakru zná moje jméno?
Chci mu odpovědět něco ve smyslu, že jeho příjmení také není úplně tradiční, ale ani za boha si nedokážu vzpomenout, jak se to jmenuje.

Dojde to až do takového extrému, že si po ani deseti minutách nevzpomenu a tak se jdu podívat k tátovi do kanceláře na ten podpis, kterým stvrzoval, že je vše v pořádku.

Projdu přes celý dům až do spodního patra, kde je kancelář umístěná. Doma naštěstí momentálně nikdo jiný krom mě není, takže to nebude vypadat divně. Otevřu šuplík, kam táta tyhle věci uschovává a shora začnu procházet papíry, hledajíc příjmení potetovaného klučiny, jehož křestní jméno také neznám.

Citta! Takhle se jmenuje. Objev tisíciletí, Marie.

Zavřu šuplík a sednu si do křesla, co tu táta má, načež odemknu telefon a začnu odepisovat.

Citta také není úplně tradiční, nemyslíš?

Telefon uložím zpět do kapsy svojí volné mikiny a jdu zpět do svého pokoje, kde se přeci jenom cítím komfortněji než v kanceláři. Mikina na mně doslova vlaje, ale jakože vážně úplně do slova. Přísahám, že ještě před rokem mi byla akorát a teď v ní vypadám, že bych se do ní vešla dvakrát. Pořád ubývám na váze. Ještě před půl rokem jsem vážila padesát dva kilo, teď je to bídných čtyřicet sedm... I těch padesát dva bylo tehdy na můj věk a výšku poměrně dost málo. A to jsem se jednu dobu i snažila nějaká ta kila nabrat, ale nic se nezměnilo. Akorát to chvilku konejšilo moji mysl.

Rozhlédnu se kolem sebe a překvapeně vyvalím oči. Je možné, že jsem schopna vyprodukovat tolik nepořádku? Úklid, okamžitě. Cože? Že jsem úklidový maniak? Ano jsem. A taky perfekcionistka...

...

Složím poslední kusy oblečení, uklidím je do skříně a znaveně sebou plácnu opět na postel. Ale aspoň s pocitem, že mám konečně opět uklizeno. Na telefonu mimo vybitou baterku svítí nová zpráva od Nika, otevřu ji, protože mě zajímá co napsal.

U mě mi to ale nepřijde divný. U sebe jsem na to zvyklej

Já jsem na to u sebe taky zvyklá

Kdybysme se znali víc, tak by mi to u tebe taky nepřišlo jako nezvyk

A co tím chtěl básník říci?

Chtěl se tě zeptat, jestli bys s nim něco nepodnikla? Třeba oběd. Pokecat a tak
Taky bych se s tebou chtěl na něčem domluvit.

Teď to zašlo přesně tam, kdy to musím ukončit. Nemůžu s někým jenom tak někam jít. A rozhodně ne teď, když jsem se včera zhroutila na ulici. Nedokážu ale říct ne, nebo se třeba omluvit, že to teď nepůjde a odložit to na příští týden, taky nezvládnu. Bojím se lidi odmítat.

Na zprávu dám to ikonické zobrazeno, Instagram zavřu -a minimálně další týden neotevřu- a telefon odhodím na postel.

Dnes si už podruhé sednu ke stolu za účelem otevřít deník a něco do něj napsat. Nenapadlo by mě, že si k tomu sednu sama od sebe. Ale asi se jen snažím dokázat, že se lepším.

Leden 2019
Chtěla jsem ho vidět. Kluka s tetováním a stříbrným kroužkem na levém boku nosu. Kluka, který si záhadným způsobem zjistil moje jméno i příjmení a pozval mě ven. Pořád ani nevím jeho křestní jméno, jen to umělecké. Vážně jsem o to setkání stála. Dokázal mě rozesmát, to už přece něco znamená, ne?
Jenomže teď nemám sílu jít zase někam mezi lidi, po tom co se stalo. Navíc, on má úplně jiný styl života, je rád mezi lidmi. A já? Já se kvůli strachu z lidí dostávám do panických záchvatů. Co když se to nezlepší?

***

Čaukyyy, vítám vás u další kapitoly! Dneska kapitola obsažená zase spíše myšlenkami a deníkem samotným, tak snad se líbí. Takový menší leak, v příští kapitole už bude Dominik hrát mnohem větší roli.
Miluju vás!
instagram- greyova_an <3