Křídla Temnoty / Nik Tendo

nejistota

Kráčím dlouhou nemocniční chodbou a očima těkám po všech těch dveřích, jež se kolem mě nachází. Vedle mě cupitá máma a pohled má stočený k zemi. Nevím co jí zase je.

Mám po návštěvě psycholožky a teď mě jako vždy jednou za měsíc čeká psychiatrička. Tam se mnou bohužel chodí i máma. Vydupala si to. Nechápu proč tam nemůžu chodit sama. Doprovod k psychiatrovi potřebují jen nezletilí a já zletilá jsem, jenže ona tam se mnou chodit chce a tak to tak prostě bude... Nic s tím neudělám a tak je lepší to neřešit. Dokud ona bude chtít chodit se mnou, tak to tak bude.

Navíc s sebou táhnu ten zpropadený deník, který jí musím ukázat aby viděla mé pokroky. Dívala se do něj i Kozlová, ale jenom tak letmo. A to tak letmo, že nemohla postřehnout ani jedno slovo. Jen si zkontrolovala jestli tam něco vážně píšu. Jestli jí nelžu.
Nemám ale jistotu, že Drábová to taky číst nebude. Ba naopak, mám pocit, že ona si to mile ráda přečte, a to klidně i dvakrát...
Úplně vidím ten její pohled upřený na mně, když pročítá co jsem napsala...
Nenávidím ji.

Není tohle náhodou špatně? Když mám doslova odpor ke svému psychiatrovi, který by mi měl pomoct a měl by mi být sympatický, abych se mu dokázala svěřit?

Objevíme se přede dveřmi a já se chystám zaklepat, máma mě ale zastaví.

,,O čem sis s ní povídala?" chytne mě jemně za ruku a naváže oční kontakt. O Dominikovi, hlavně o něm.

,,O tom co se poslední dva týdny dělo." odseknu šeptem a zakroutím hlavou. Nechápu totiž proč se mě na tohle ptá. O čem jiném bych si s ní asi mohla povídat? Je to úplně hloupá otázka.

,,A proč to neřekneš i mně?"

,,Nevím." myknu rameny a dívám se pryč. ,,Stejně to za chvíli uslyšíš, když sem pořád chodíš se mnou." začnu jí to vyčítat.
Víš mami, možná se ti prostě bojím svěřit o tom, co se děje v mém životě. Možná nechci abys o tom věděla.

,,Ty se vážně radši svěřuješ nějakým cizím lidem než svojí mámě?" zeptá se překvapeným tónem. Takhle se tu dohadujeme vždy.

,,Promiň." špitnu. Při tomhle všem se mi vybaví rozhovor, který se odehrával sotva před deseti minutami.

,,Tak mi teď Marie pověz, co je nového?" mile se na mě usměje a upraví si brýle.

,,Začínám na sobě asi konečně pociťovat,  že by to mohlo být lepší. Vážně cítím, že se zlepšuju." odpovím jí s malým úsměvem na tváři. U ní jsem se usmála všehovšudy tak třikrát, takže je hned vidět, že jí můj výraz potěší.

,,A co je toho příčinou?"

,,S někým jsem se seznámila. Dost jsem mu toho o sobě řekla, měla jsem a pořád mám pocit, že mu můžu věřit. Pomohlo mi to, říct to i někomu jinému než vám, což si neberte osobně. Ale prostě svěřit se někomu, kdo mi na základě toho nebude vybírat další léčbu, chápete ne? Rozumíme si i když vlastně nemáme nic společného. Dokázal mě rozesmát a když jsem před ním brečela tak mě podržel. Řekla jsem mu věci, které jsem za posledních pár let sdělila jen vám. Cítím se s ním dobře. Asi to má na svědomí on, Dominik." trochu se při celém vyprávění zasním a opět se mi vybaví vzpomínka na to, jak mě utěšoval. Jak mě vyslechl a pochopil.

,,A ví o tom máma?" zeptá se už ne s tak spokojeným úsměvem. Proč musela přijít tahle otázka?
Jen zakroutím hlavou.

,,Proč se jí nesvěřuješ?" položí mi další otázku.