Křídla Temnoty / Nik Tendo

nová meta

Dominik

Jsem unavenej, hrozně moc, ale nemůžu spát. Hodiny ukazují čtvrtou hodinu ranní. A na hrudi mi spokojeně spí Marie. To je pro mě důležitější, že ona spí. Vím, že má se spánkem problémy a tak chci, aby se vyspala co nejlíp. Opatrně jí hladím po vlasech, ale jemně, abych jí nevzbudil.

Než jsme šli spát, vyprávěla mi, co se stalo mezi ní a jejím tátou. Ostatně to, proč je teď u mě. Neviděl bych to tak černě, jako ona, ale rozumím tomu, že jí to vzalo. Chápu i to, že má tyhle černý myšlenky. Několikrát mi vyprávěla o tom, jak je pro ní táta důležitej, jak je to její opora. Dá rozum, že z toho nemá radost...že jí to sebralo. Taky chápu, proč nechtěla bejt doma. Jsem rád, že je u mě a bude tu ještě pár dnů, ale radši bych byl, kdyby tu byla z nějakýho jinýho důvodu, než že doma nedokáže pořádně ani dýchat a bojí se tam.

Potom, co mi to odvyprávěla se mi rozbrečela v náruči. Bolí jí to, že má pocit, že jí táta už nemá rád. Já osobně si myslím, že je to jenom něco chvilkovýho, že za pár dní budou zase skvělá dvojka. Hlavně v to doufám, protože ten její pohled plnej bolesti z toho, že zklamala někoho, koho celej život milovala, bolel i mě. A to dost.

Nechci věřit tomu, že je její táta takovej. Vždyť ví, že Marie je psychicky nemocná... že za spoustu věcí tak úplně nemůže. Ví to několik let, přece se nemůže teď zachovat takhle. To by nebyl normální... Celej život svojí dceru miloval, i se všema poruchama. Přece teď kvůli jednomu hloupýmu incidentu nepřestane!

Přeju si, aby nepřestal.

Marie má obrovský problémy a neshody s mámou, nepotřebuje je mít i s tátou.

Jak jí tak hladím ve vlasech, prohlížím si její obličej. Vypadá tak klidně, když spí, a přitom se jí v hlavě děje tolik špatnýho... Mrzí mě, že jí od toho nemůžu nijak pomoct.
Je šíleně nádherná. Hrozně se mi líbí ty pihy, co má, ale jsou vidět jenom, když se na ní díváte zblízka. A to privilegium já mám, možná jako jediný.

Začínám si uvědomovat svoje city. Dlouho to tu nebylo. A část mě chtěla, aby to tu už nikdy nebylo. Protože je to vždycky hezký a pak to bolí. Mám strach, že i tohle bude bolet. I tak ale vím, že moje Marie je něčím jiná. Cítím tu důvěru, co ve mně vkládá. Cítím, že slova, co mi říká jsou pravda a ne chvilkový výmysl, co se zrovna hodil říct. A krom toho cítím i to, že jí tohle všechno opětuju. I když jsem napřed nechtěl. Já chtěl zůstat ledovej, ale v Marii je tolik ohně, že nebylo možný, abych neroztál.

Jsem zamilovanej až po uši. A to jsem si myslel, jak mám svoje emoce pod kontrolou a že nebude těžký držet tyhle zpropadený city, co tak moc nenávidím, držet pod pokličkou. Jenomže přišla Marie, nebo se spíš jenom tak objevila. Neplazila se po mně a netoužila po mojí pozornosti. To mě asi pohltilo. To byl pravděpodobně ten zlom, kdy jsem najednou chtěl, aby se o mě zajímala. Bylo to všechno pomalý, ale neskutečně intenzivní. A teďka je to všechno hrozně hezký.

,,Kolik je hodin?" zašeptá skoro neslyšně, když ji pořád hladím ve vlasech. Nechtěl jsem ji vzbudit. Ale vlastně mám strašnou radost, že je vzhůru a já mohl na chvíli slyšet její hlas.

,,Něco po čtvrtý," zašeptám nazpět, zastrkávajíc jí pramínek vlasů za ucho.

,,Proč nespíš?" vyptává se. To je další věc, co na ní tak miluju. Zajímá se. A nejenom o tyhle malý věci, ale i o ty velký. O mě.

,,Mohl bych se tě ptát úplně na to samý..." zasměju se, nespouštějíc oči z jejího obličeje, kde se teď rozlívá ten nejkrásnější úsměv, co jsem kdy viděl.

,,Asi jsem nějak podvědomě vycítila, že ty nespíš." zamumlá roztomile. I přes všechno to černo, je Marie neskutečně čistá duše. Dám jí pusu do vlasů.

,,Jak ti je?" narážím na to všechno, o čem jsme spolu mluvili. Jemně vydechne. Je to asi blbá otázka.

,,S tebou dobře," špitne a bříšky prstů mě jemně pohladí po hrudi. ,,jenom trochu horko." postěžuje si. Nedivím se. Má na sobě tričko s mikinou, tepláky a ještě jsme přikrytý dekou. Já bych se už stihnul třikrát upéct.

,,Tak si sundej tu mikinu." bezmyšlenkovitě jí radím, přičemž koukám do stropu a prsty pořád proplétám do jejích vlasů.

Najednou ztuhne. A to tak moc, že to cítím i já. Řekl jsem něco špatně?

,,To radši ne," hlesne, skoro jako by snad nechtěla, abych ji slyšel.

,,Stalo se něco? Nebo... řekl sem něco, co sem neměl?"

,,Ne, jenom, kdybych si tu mikinu sundala, viděl bys věci, cos asi ještě nikdy neviděl... Nechci tě tím nějak pohoršit, není to hezký pohled." mumlá dál a já najednou chápu o co tu jde. Jizvy. Nějaký jsem viděl, ale rozhodně ne všechny. Jenom ty na zápěstí, když jsem jí to tehdy zalepoval. ,,Těhle ohavností mám plné tělo, stydím se za to." odvrátí pohled.

,,Ne." řeknu jednoduše. ,,Nechci aby ses přede mnou za něco styděla, ať už je to cokoliv. Úplně cokoliv. Chápu, že to je pro tebe těžký, citlivý. Ale jestli se na to cítíš, můžeš. Já strach nemam. Vim o tobě hodně věcí, všechno tohle k tobě patří, to už nezměníme. Já nepotřebuju abys přede mnou dělala, že to, čím vším sis prošla neexistuje a nic to na tobě nezanechalo, Marie. Já tě mám rád se vším všudy," povím jí absolutně upřímně. Já vím, s kým jsem si začal. A že to asi není nejchytřejší nápad. Ale svým citům člověk zkrátka neporučí, i když já si myslel, že jo. A jsem připravenej na všechno, co vztah s psychicky nestabilní dívkou obnáší. Nemám ji rád, miluju jí.

Celou dobu se na mě nevěřícně dívá. Jako by jí tohle snad ještě nikdo neřekl.

,,Slibuju, že se nebudu vyptávat, že si nebudu každej šrám pečlivě prohlížet a necitlivě se ptát. Takovej nejsem," dodám.

,,Jsi si jistý? Já vážně nechci, abys viděl něco, na co nejsi připravený. Opakuju, není to hezký pohled,"

,,Tady nejde o mě zlato. Jestli seš ty připravená mi odhalit další kus tvojí minulosti, udělej to. Na mě teď neber ohledy, to neni o mně. Já vim, co říkám."

Chvíli se na mě ještě dívá. Pak se rozpačitě posadí a začne si svlékat černou mikinu. Posadím se taky. Jsem trochu vystrašenej, protože přece jenom nevím jistě, co mě čeká.

Je sice tma, ale skrz roztažený žaluzie do místnosti prochází světlo lamp z ulice. Takže na ní vidím.

Mikinu položí vedle sebe a se strachem se na mě podívá. Nechci si jí zbytečně prohlížet až moc, abych v ní nevzbuzoval blbej pocit. Ale vážně vidím něco, co jsem ještě neviděl. Pohoršenej však nejsem. Jenom vystavenej něčemu novýmu, tak bych to nazval.

Jizev má plný obě paže. Některý jsou větší a tmavší, některý zas menší a světlejší. Všechny mi ale dokazují, jak těžký to pro Marii musí všechno být.

Nebál bych se její paže pokrytý jizvami přirovnat k těm mým pokrytým tetováním. Zaplněný je to podobně... a možná je to i založený na stejným principu. Jizva nastává po tom, co je něco hodně špatný a nedá se to jinak zvládat, než ulevit psychický bolesti tou fyzickou. A to jsem já a tetování. Spousta z nic vznikla, když jsem prostě potřeboval otupit svůj mozek nějakou jinou bolestí.

Nakonec se na ní jen usměju. Poznám na ní, že tohle je ten moment, kdy nechce mluvit. A to je v pořádku.

,,Nepřijdu ti nechutná?" šeptá.

,,Přijdeš mi krásná," pokusím se ji uklidnit. Lehnu si a naznačím jí, aby si lehla ke mně. Přitáhnu si ji za pas k sobě a dekou nás přikryju jenom tak napůl, aby jí nebylo horko. Můj pohled na Marii se nezměnil.

Jenom tenhle moment asi náš vztah posunul na novou metu.