Křídla Temnoty / Nik Tendo

opilá slova, střízlivé myšlenky

Marie

Zajímalo by mě, co Dominika vedlo k tomu, aby mi přišel říct to, co mi řekl. Nevadí mi, že přišel, ale zarazilo mě to. Tížilo ho svědomí? Zkrátka nevím, ale něco, co vím je, že mě to přinejmenším potěšilo. Zvedlo mi to náladu.
Teď se alespoň nebudu tolik nudit, když je tady. Vyspaná jsem už dávno. Teď je asi půl čtvrté ráno, já usnula kolem osmé večer a od půl jedné jsem opět vzhůru. Mám hrozně rozházený spací režim..

,,Co děláš?" zeptá se zvědavě, přičemž se rozvalený na posteli usmívá jako sluníčko.

,,Pořád pracuju," odpovím stroze se smíchem. Není to nic nejskvělejšího, ale nějak se začít musí. Tohle sice nejsou moje začátky, ale je to nový začátek. A celkově mi přijde, že rok 2019 je můj nový začátek. Seznámila jsem se s novým člověkem, vrátila jsem se k něčemu, co mě baví a doopravdy cítím, že jsem udělala krok vpřed.

Ale může se to kdykoliv zase zvrtnout.

Sedne si a zvědavým pohledem se mi dívá přes rameno. Nakonec jen chápavě kývne hlavou a zase se opile usměje, což mě jemně rozesměje.

,,Ty se mi směješ?" zeptá se naoko uraženě.

,,To bych si nedovolila." jemně se usměju a pohled zpátky přesunu na rozpracované logo. Potřebuju to dodělat.
Dominik si hlasitě odfrkne a něco zamumlá.

,,Já si chci povídat!" zakňučí po chvíli, načež se otočím. Sedí se svěšenými rameny a vypadá jako ublížené štěně.

,,A o čem prosím tě?" zasměju se, zkřížím si ruce na prsou a opřu se o opěrku židle. Svěsí ramena ještě níž, což působí extrémně komicky.

,,Já nevim, se mě třeba na něco ptej." rozhodí rukama a podaří se mu bouchnout se. Jemně nad tím zakroutím hlavou, přemítajíc o nějaké otázce, kterou bych mu položila.

,,Eehh, proč jsi sem vlastně přišel?" vydechnu.

,,To už sem řikal." naštvaně přimhouří oči a bouchne pěstí do svého kolene.

,,Co bys dělal, kdybych měla doma rodiče?" zamumlám po chvíli usilovného zamýšlení. Netuším, na co se ho ptát.

,,Věděl sem, že sou pryč." pronese pyšně.

,,To jsi si pamatoval?" zvednu obočí. Říkala jsem mu to někdy minulý týden, ale nenapadlo by mě, že takovýhle malý nepodstatný detail by si pamatoval.

,,Já mam paměť jako slon!" řekne ještě pyšněji.

,,No, spíš jsi dupal, jako slon..." zamumlám a hned na to zaslechnu Dominikův hlasitý smích. Zvednu hlavu a sleduju, jak se směje. Sluší mu to. Asi si ani neuvědomuju, že při pohledu na něj se mi na tváři rozlívá úsměv.

Nějakou dobu si ještě povídáme, ale zničehonic Dominik přestane odpovídat. Otočím se na něj, a zjistím, že spí. A já se tak začnu naplno věnovat onomu rozpracovanému logu.

...

Je přesně osm ráno a já odesílám hotovou grafiku. Pracovala jsem na tom poslední čtyři hodiny a jsem víc, než spokojená. Akorát jsem se kolem šesté přesunula do kuchyně, poněvadž jsem nechtěla budit Dominika svým prozpěvováním.
Prohnu se v zádech a pořádně se protáhnu. Nejsem ani moc unavená. Ale hlavně jsem ráda, že už mám hotovo.
Dojdu k oknu a otevřu ho, abych tady trochu vyvětrala. Po chvíli je mi samozřejmě už zima a tak ho zavírám.

,,Jak sem se sem dostal?" ozve se zamnou unavený chraplavý hlas. Od okna se otočím a nespatřím nikoho jiného, než Dominika. Má na sobě to stejné oblečení, ve kterém včera přišel. Bylo mi blbé ho svlékat a on byl tak namol, že by to nezvládl.