Křídla Temnoty / Nik Tendo

chorá mysl

,,To je sračka." postěžuje si Dominik, když ležíme na gauči a máme puštěný nějaký film. Já to upřímně vůbec nevnímám. Moje hlava myslí na něco úplně jiného. A to konkrétně na toho potetovaného idiota, o kterého se opírám.

Pořád nerozumím tomu, co se před asi dvěma hodinami odehrálo. Mám si od toho něco slibovat? Mám neskutečnou potřebu se ho na to zeptat, ale nechci působit nějak...vlastně ani nevím jak. Zkrátka nechci vypadat jako úplná kráva, která si od každé blbosti slibuje přehnaně sladkou budoucnost.

Tu si asi vlastně ani nepředstavuju, ale nebudu lhát, moje mysl už si vymyslela pár scénářů o mně a Dominikovi...

,,Tak to klidně vypni." zamumlám a otočím se k němu, přičemž mezi prsty stále svírám šňůrku od mikiny, se kterou si tady celou dobu nervózně hraju.

,,Nebude ti to vadit?" zeptá se.

,,Co bys dělal, kdybych řekla, že ano?" položím mu otázku se zamyšleným pohledem.

,,No nechal bych to tam." mykne rameny, přičemž stále točí s ovladačem, který má v ruce. Je celý napnutý, vážně ho to nebaví a cítím z něj, že se neskutečně těší, až to bude moct vypnout. Líbí se mi ale, že mu záleží na mém názoru. Že by byl schopný se kvůli mně dívat na film, který ho nebaví.

,,Vypni to, já to stejně nevnímám." zasměju se. ,,Myšlenkami jsem někde úplně jinde." dodám jemně otráveným tónem. Nechci na to všechno myslet, unavuje mě to. Chci zase cítit onen pocit, kdy mi přišlo, že neexistuje nic krom mě a Dominika, že se svět točí jenom kolem nás a toho, co se právě děje. Že nemám žádné problémy, že je život krásný.

,,Jo? A kde?" uchechtne se. Je to tu zase. Přesně ví, na co myslím. Ví, co čem přemýšlím. Zná mě, dokáže mě přečíst. A to možná až moc dobře.

,,To je jedno," mávnu nad tím rukou, doufajíc, že třeba náhodou vůbec neví.

,,Vážně?" zašeptá tak blízko u mého ucha, až mi vyskočí husí kůže po celém těle. Rukou, kterou má obtočenou zepředu kolem mého krku si mě přitáhne ještě o něco blíž.

,,J-jo," hlesnu.

,,Bože, tak už se mě zeptej." chytne mě za pas a otočí mě tak, abych k němu seděla čelem. Věděla jsem to. Říkala jsem to. Přesně ví, na co myslím.
Přesvědčivě se mi dívá do očí, až nakonec zahodím všechen ostych a jednoduše se ho zeptám.

,,Víš, já nechci znít nějak...vlezle, nebo tak, ale...jak si mám všechno tohle vyložit? Co to znamená? Co od tebe mám očekávat? Je to nějaká brzo končící hra, nebo..." odmlčím se, protože už si zase začínám připadat špatně. ,,Nebo od toho něco očekáváš?" zašeptám se sklopenou hlavou. Palcem a ukazováčkem mě chytne za bradu, čímž mě donutí podívat se mu do očí. Usmívá se, čímž mi hned dodá alespoň nějakou naději. Chvíli se na mě jen tak dívá, načež mě pohladí po vlasech.

,,Já ti nemůžu slíbit všechno, co by sis zasloužila Marie. Nebo teda..můžu, ale ne teď. Se mnou to taky neni zrovna nejlehčí a já potřebuju čas. Potřebuju prostor, abych ti to všechno mohl dát. Já nevim jak to vysvětlit, ale chci bejt s tebou. Je mi s tebou dobře, krásně, nechci tě ztratit. Nechci bejt bez tebe, nemůžu. Chci s tebou trávit čas, mít tě u sebe, jenom budu ke všemu tomu, co se ve vztazích děje potřebovat větší prostor." mluví ke mně potichu, aniž by se odtrhl od mých očí. Pořád ale trochu nechápu. ,,Já to shrnu jo?" uchechtne se. ,,Chci tě, chci s tebou bejt - ve všech ohledech. Jenom na mě nesmíš tlačit. Dám ti všechno co budu moct, ale nebude to hned." do-vysvětlí a věnuje mi další sladký úsměv.