Křídla Temnoty / Nik Tendo

xanax

,,Neboj, za pár dní budu doma. Teď už budu muset, Jakub začíná pičovat. Tak se měj a pořádně jez, pa."

,,Pa," rozloučím se s Dominikem. Odhodím telefon na druhou stranu postele a ještě se zavrtám do peřin. Když je teď pryč, nemám co dělat.
Je ještě brzo, Dominik mě svým telefonátem vzbudil. Překvapilo mě, že už je vzhůru. Prý jim tam Jakub nedá chvíli klidu. Jsou někde na horách, změna prostředí pro lepší inspiraci, taky částečná rekreace. Mrzelo mě, že se na týden vypaří. Ale je pravda, že když změní prostředí, začnou mu lépe proudit myšlenky. Což teď, když dodělává album, potřebuje. Já jsem dříve taky chodívala někam, kam normálně nechodím, aby mi grafika šla lépe od ruky.

Jenomže když tu není, je mi divně. Nějak ještě divněji, než normálně. Nejradši bych celý den prospala. Poslední dny to tak i dělám, ale dnes nemůžu. Musím k psycholožce, pak do nemocnice k psychiatričce... Rodiče jsou zase pryč, takže do obchodu musím taky já. A taky musím dodělat grafiku webových stránek pro jednu firmu. Dneska prostě spát nemůžu. Nemám tušení, jak to zvládnu. Mám pocit, že mě moje úzkost nenechá. Nechci se zase někde složit.

Podívám se na hodiny a i přesto, že bych klidně mohla jít ještě spát, vstanu. Asi už bych stejně neusnula. Tak budu mít alespoň více času na ranní cigaretu a čaj.
Převleču se do tepláků se svetrem a vydám se do kuchyně. A to až přehnaně motivovaná, že dnešek zvládnu. Že všechno půjde podle plánu, že mi nic nezkazí den a že po dnešku budu silnější.

Upřímně, nenávidím tyhle stavy. Nenávidím tu motivaci. Akorát jsem pak zklamaná sama ze sebe, že jsem to zase nezvládla. I v tento moment, kdy jsem té oné motivace plná v hloubi duše vím, že to dost pravděpodobně nevyjde. Minimálně se budu schovávat před pohledy ostatních, nebo nekoupím posledních pár věcí, protože budu potřebovat pryč a určitě nezvládnu zaplatit jinde než na samoobslužné pokladně. Tuším to, ale stejně si to nechci připustit. A o to je to pak horší.

Usednu na balkón, kde se omotám dekou a pomalu usrkávám černý čaj. Venku je naprostý klid, slyšet jsou jenom ptáci. Líbí se mi ten čerství vzduch začínajícího jara. Taky se snažím nemyslet na to, že nesnídám, i přesto, že jsem Dominikovi slíbila úplný opak.

Zapálím si cigaretu, zakloním hlavu a zavřu oči. Chtěla bych chvilku klidu, chvilku bez mojí hlavy. Bez mojí mysli, která je dosti...zvláštní. A na tohle zabírá spolehlivě jenom jedna věc. Že mě to napadlo až teď...! Divím se, že mě to nenapadlo dříve.

Xanax.

Mám ho předepsaný už asi dva roky. Na úzkosti. Asi každý ví, jak jednoduše bych ho mohla zneužít, ale světe div se, ještě jsem to neudělala.
Nepamatuju si kdy jsem ho měla naposled, ale začínám si myslet, že zvládnout dnešek bez něj je nemožné.

Hned potom, co vykouřím ještě dvě další cigarety a dopiju čaj, se vydám zpátky k sobě do pokoje, kde je oproti balkónu neskutečně vydýcháno. Rovnou otevřu okno. Pak přejdu k šuplíku, kde skladuju veškerou svou medikaci. Vyndám prášky, které beru každý den a hned po nich i plato xanaxu.

Nevím jestli si vzít jeden, nebo dva. Nakonec toho dumání raději nechám a vymáčknu dva. Nechci ani myslet na to, že by to mohlo něco posrat.

Zapiju je vodou a na chvíli si sednu na postel. Občas se mi po prášcích točí hlava, obzvlášť po tom xanaxu. Nechci tu sebou seknout na zem. Tak přemýšlím. Tak celkově nad vším možným.

Mám hodně přání, ale tím největším je, aby mi zase bylo dobře. Nebo abych se chovala lépe. Nebo aby konečně skončila ta válka.

Někde v podvědomí ale tuším, že jejím koncem, je můj konec.