Křídla Temnoty / Nik Tendo

brek

Sobota ráno, dost brzy ráno. Večer má přijít Dominik, což je jediná věc, co mě dnes drží při životě. Je mi strašně. Na hovno. Mám pocit, že se na mě všechno sype. Všechno na mě padá a jakmile se objeví Dominik, je konec. Je klid a z mračen se stává slunný den. Tohle je ta láska, ne?

Vytáhnu čajový sáček z hrnku a pomalým krokem se doplahočím ke koši, kde ho vyhodím. Doma celý víkend nikdo není. Naši jeli k tetě a proto taky jde Dominik ke mně. Můžeme být sami a to teď potřebuju. Mám ráda Tomáše, ale nejsem teď v dobrém psychickém rozpoložení a nevím, co by se mohlo stát. Paradox, poněvadž moje psychické rozpoložení není nikdy dobré.

S hlavou plnou myšlenek usedám zpět ke stolu a rozbaluju novou krabičku cigaret. Moje hlava je pořád plná Terezky. Dostalo mě to, položilo. Ani nevím proč. Jenom si to strašně vyčítám. Už od dětství jsem všem přidělávala problémy...dělám to i teď. Pořád žiju u rodičů, protože nejsem schopná postavit se na vlastní nohy, pořád mě živí, poněvadž já sama bych to nezvládla... Lidi v mém věku alespoň studují, nebo mají práci. A co dělám já? Starosti.

tesim se na tebe, Marie

V duchu děkuju bohu, že mě Dominik zrovna teď vyrušil z přemýšlení. Jinak bych se asi dočista zbláznila.

já na tebe také, Dominiku

A přesně o tom jsem mluvila. Stačí jedna jeho zpráva a jako kdyby bylo všechno lepší. Kdyby svítalo na lepší časy.
Telefon položím displejem na stůl a zakousnu se do suchého rohlíku. Slíbila jsem Dominikovi, že se budu snažit snídat. A sice tu teď není, abych mu to nějak dokázala, ale moje svědomí aspoň bude čistší. Taky vím, že suchý rohlík asi není ta snídaně, kterou by si Dominik zrovna představoval, ale někde se začít musí. A to i přesto, že moje ideální snídaně je cigáro a čaj.

...

Sedím na svém oblíbeném místě na naší zahradě a jsem zaposlouchaná do Dominikovo písniček. Milovala jsem to tu už jako dítě. Taky je tu zakopaný náš kocour, který byl mým nejlepším kamarádem, když jsem byla právě to zmiňované dítě. Asi to tomu taky dodává nějakou podstatnější citovou vazbu. Zahledím se na ten malý křížek, který jsem tehdy stloukala s tátou. Je na něm napsáno Mourek společně s datumem narození a úmrtí. Byl to úžasný kocour, proto se pod náporem všech hezkých vzpomínek jemně usměju. Opět mě vyruší zvuk telefonu. Doufám, že to je Dominik, ale bohužel. Je to máma, posílá mi fotky mojí malé sestřenice. Nemůžu říct, že by mě to nějak zajímalo.

pěkná, pozdravuj je.

Ani mě nenapadá jiná odpověď. Ať napíšu cokoliv, co nebude ,,Jů ta je krásná, šikovná, roztomilá, hodná! Miluju jí!" tak se jí to stejně líbit nebude. Telefon zase uklidím a zaměřím se na slova písničky Teen love.

Už nejsem teen
Celej rok mám Valentýn
Žádný kapesný, já vydělám si svý

Přesný opak mě. Jsem na něj pyšná, co v životě dokázal, ještě v tak mladém věku. Není o tolik starší než já. Dotáhne to ještě daleko, tím jsem si jistá.

jmenuje se Terezka : )

Vypínám písničky a čtu příchozí zprávu od mámy. Ani jsem neznala jméno svojí sestřenice... Jmenuje se Terezka. Do prdele. Všechno to, na co se snažím celý den zapomenout je zpátky a v ještě větším rozsahu. Mám pocit, jako by mi to mámo celé řekla naschvál a i to teď se stejným úmyslem napsala... Nedokážu poznat jestli je to jen výplod mojí hlavy. Neumím to.