Křídla Temnoty / Nik Tendo

vpíjení se

Stojím před zrcadlem - ve spodním prádle a pečlivě si prohlížím každý detail mého těla. Přijdu si odporná. Mám moc divný pupík, propadlé břicho, úzká a hubená stehna, malá prsa, kostnaté paže. Jsem zkrátka celá odporná. A nepomáhají tomu ani ty jizvy na stehnech, na nichž právě spočívají moje ruce. Jsou akorát důkazem toho jak moc celá odporná jsem. Nesnáším svoje tělo, stejně tak jako svojí osobnost, svojí duši. Jako celou sebe samou.
Kdybych se měla ráda ty jizvy by ani neexistovaly.

Jsou důkazem toho jak velkou nenávist vůči sobě samé mám. Jak moc nenávidím celou Marii Clišicovou.
Bříšky prstů po nich opatrně přejíždím, přičemž se mi v hlavě promítají vzpomínky na den kdy jsem s nimi začala. Kdy se na mém pravém stehně objevila první malá jizvička. Bylo to krátce po propuštění z nemocnice po Luciině smrti. Nenáviděla jsem se. Nepřekypovala jsem sebeláskou ani předtím, ale nikdy to nedošlo až do tohohle bodu. Bylo tehdy těžké milovat svoje nedokonalé tělo, když moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem byla téměř každý den, měla mnohem hezčí postavu než já. Byla nádherná, jak v obličeji, tak svým tělem. Tiše a skrytě jsem jí záviděla každý záhyb jejího, dle mého názoru, dokonalého těla a snažila se přijmout, že moje tělo není tak hezké. Jediné, co mi kdy sama Lucie dle jejích slov vyloženě záviděla, byla moje prsa. Já je měla zcela upřímně taky ráda. Nebyla ničím zvláštní, ale vážně to byla jediná část mého těla, o které jsem bez váhání mohla říct, že na ní není nic špatně a že se mi líbí. Luciina prsa nebyla ošklivá, žádná taková nejsou, jenom se jí ta má líbila víc, ať už velikostně, či tvarově. Sama mi to přiznala a já v sobě měla kousek, dalo by se říci hrdosti, že se někomu líbí něco na mém těle. Ale teď už se mi na něm nelíbí nic. Prsa totiž skoro zmizela. Jak jsem po smrti své nejlepší a nejbližší kamarádky přestala ze stresu a obrovského návalu všech psychických problémů tolik jíst a zrychlila tak svůj metabolismus, začala jsem logicky ubírat na váze. A jak tomu většinou u žen bývá, prsa jdou dolů první, já nebyla výjimkou a pak už to všechno šlo dolů samo, a to až děsivou rychlostí. Začala jsem svoje tělo nenávidět, že mi tohle udělalo, že mě nenutilo jíst, začala jsem nenávidět svůj mozek, protože se mému tělu nesnažil pomoct. Začala jsem nenávidět sebe. A to za všechno, co jsem kdy v životě udělala, dělám a nebo udělám. Moje tělo bylo předtím mnohem krásnější. Nebylo dokonalé, ale nevypadala jsem jako kostlivec, kterého se každý druhý ptá, jestli nemá anorexii nebo nějakou jinou poruchu příjmu potravy.
A jak jsem už řekla, přesně v ten den se to stalo poprvé. Záměrně jsem poškodila svou kůži a užívala si tu euforii, při které se z oné malé rány valila krev, ve které byly ukryté všechny ty emoce, které jsem pořádně nechápala a tak to nezvládla vyřešit jinak, než sebepoškozováním. Ten vztek, nenávist, závist, smutek. Zkrátka vše. Neskutečně se mi ulevilo, i když ne na dlouho. Vydrželo to sotva pár minut, a já už chtěla další. Chtěla jsem znovu poškodit svou kůži a cítit ten osvobozující pocit. Stala jsem se závislou a nedokázala přestat. Od stehen to šlo k zápěstí a dalším částem těla.

A došlo to až k tomuhle stavu. Stavu, kdy jsou obě moje stehna zjizvené takovým způsobem, že se poničená kůže skoro nedá schovat pod obyčejné šortky a moje levé předloktí, či zbytek levé ruky na tom nejsou o moc lépe.

Zadívám se v zrcadle na svůj obličej a pozoruju slzy tekoucí z mých očí. Nestává se to moc často, že bych brečela a věděla proč. Upravím si spadnuté ramínko svojí černé podprsenky a natáhnu se pro kapesník, kterým si otřu slzy. Očima začnu hypnotizovat antidepresiva ležící na stole, nakonec jeden prášek z plata vyloupnu. Spolknu ho, zapiju vodou a začnu na sebe opatrně navlékat velký bílý rolák, abych ho nenamočila svými čerstvě umytými vlasy. Se zakrytou horní částí těla si připadám přece jenom o něco málo lépe, ale stejně se mi pohled na mě nelíbí. Vezmu si proto i tepláky a konečně se na sebe dokážu dívat bez znechuceného výrazu.