Křídla Temnoty / Nik Tendo

myšlenky

Dominik

Moje ruce jsou obtočený kolem jejího pasu a hlavou se opírám o tu její. Je to divnej pocit, kord když se svýma rukama dotýká mojí holý kůže, která je mimochodem poměrně citlivá. Zároveň je to ale pěknej pocit, takovej hřejivej.
Cítím, jak je napnutá. Je asi pořád vyděšená z toho, co se stalo, ale jsem si jistej, že ji rozptyluju i já. Viděl jsem ten její pohled, když jsem stál mezi futry bez trička.
Zničehonic se tedy z obětí odtáhnu a jdu do svýho pokoje, kde si přes hlavu přetáhnu první tričko, co najdu a jdu zpět za Marií. Podívám se na ní, jako kdybych se jí ptal, jestli je to takhle lepší. Ona zakývá hlavou a během sekundy jsou moje ruce opět omotané kolem jejího pasu.

Párkrát jí pohladím ve vlasech, u čehož cítím, že se usmála. Mám o ní strach. A mám jí rád. Je krásná, ale asi bych do ní nešel. Když už se o nějakou holku zajímám, je to kvůli sexu. A to se potom ohlížím spíš po holkách s kozama a prdelí. Možná, že kdybych chtěl vztah, tak by tohle pro mě nebylo vůbec nijak důležitý, ale já vztah nechci. Je to zbytečný, tudíž nemá ani cenu se nad tím zamýšlet.

,,Ty už nepůjdeš spát?" zeptá se tiše potom, co se ode mě odtáhne.

,,Ne. Proč?" zkřížím si ruce na prsou, přičemž se opírám o linku. Budu vzhůru, když je ona. Stejně nejsem unavenej.

,,No já nevím. Proč bys mě být vzhůru, když můžeš normálně spát?" řekne, přičemž dívá se mi do očí. Musí mít zakloněnou hlavu aby na mě viděla. Nepřišlo mi, že by byla tak malá, ale oproti mně vypadá jako trpaslík.

,,Noo, já nevim. Není to jedno? Stejně už sem měl kafe." odbyju ji. Nechci jí vysvětlovat, že prostě chci bejt vzhůru, když je ona.

,,Dobře." zakývá hlavou, jako kdyby pochopila, že o tom nechci mluvit. Tohle na ní mám strašně rád, že respektuje, když třeba o něčem nechci mluvit. Já zase respektuju, když o něčem nechce mluvit ona. Ne každej tohle umí.

,,Nepustíme si třeba ňákej film nebo něco?" zeptám se jí. Můj návrh odsouhlasí dalším kývnutím hlavou a oba se rozejdeme na gauč do obýváku.

...

Válíme se po gauči a na televizi pořád běží nějakej ten film. Už jsem takměř zapomněl, co jsme to tam pustili. Ani jeden z nás to nevnímá, oba jsme ve svejch vlastních myšlenkách. Marie dokonce spí. Hlavu má opřenou o moje rameno a i přesto, že už bych si rád sedl jinak, jsem hrozně rád, že takhle usnula.
Vim, jakej měla strach jít zase spát. Usnout po spánkový paralýze je fakt těžký. A když už teda plný strachu usnete, máte kolikrát noční můry, nebo alespoň já to tak míval. Jediný v co momentálně doufám je, že je nebude mít i Marie, protože to by narušilo její spánek, při kterým vypadá strašně roztomile.

Chvíli jí pozoruju, jak spokojeně oddychuje a dochází mi při tom, že si dost často snažím nalhávat, že mi na ní záleží míň, než tomu je ve skutečnosti. Nevím, co to je za pocity. Sám sebe nechápu - svoje zkurvený pocity, kterým jsem vždycky rozuměl mám teď extrémně rozházený.

Tak jo, tohle je taková kratší kapitola z pohledu Dominika, za chvíli (no za chvíli, jasně...) vydám ještě jednu, ale už z pohledu Marie. ❤️
Budu ráda za názory, poněvadž jsem ze psaní z Dominikova pohledu trochu nesvá.
Miluju vás!