Křídla Temnoty / Nik Tendo

krásně

Marie

S ještě unavenýma očima sleduju žaluzie, mezi kterými začíná prosvítat slunce. Vedle mě spí Dominik. Rukou, kterou má přehozenou kolem mého pasu, si mě tiskne co nejblíž k sobě a pořád dokola mumlá něco ze spaní.
Nemůžu se moc hýbat, abych ho nevzbudila, když tak klidně spí. A navíc je mi takhle strašně hezky. Spokojeně. Nečekala bych, že takhle krásně mi bude zrovna v blízkém lidském kontaktu, když vezmu v potaz moje úzkosti. Ale Dominik to všechno nevědomky utlumuje.

Otočím k němu hlavu a bedlivě si prohlédnu jeho obličej. Fascinují mě jeho tetování.

,,Že ty se na mě koukáš?" zašeptá a s pořád zavřenýma očima se ušklíbne. Když teď vím, že už nespí, otočím se celým tělem na bok a vlepím mu cudnou pusu na špičku nosu.

,,Jo," dodám spokojeně. Tímhle ho donutím otevřít oči. Omotám mu ruce zezadu kolem krku a zadívám se mu do očí. I druhou ruku mi obtočí kolem pasu, přičemž začne zívat, což mě přinutí usmát se.

,,Co bys chtěla dneska dělat? Když mám celej den čas," nakloní hlavu do strany. Jeho oči na mně doslova lpí. Pohledy cizích lidí ve mně vyvolávají špatné pocity - pocit nejistoty, strach. Ale u Dominika je to zase jiné. Jeho pohled mi nevadí, evokuje ve mně klid, pocit bezpečí.

,,Co bys chtěl ty?" odpovím mu na otázku otázkou. Máme totiž celý den. ,,Nevím totiž co by jsme mohli dělat." doplním se.

,,No tak to já vim, co bysme mohli dělat," zasměje se a mně hned dojde, na co myslí. ,,ale na to je času dost. Můžeme si třeba koupit něco dobrýho k jídlu a jít někam ven, do lesa, na louku, na pole..." navrhuje zamyšleně. Ví, že ráda chodím někam do přírody. Někam, kde nejsou lidi. A já zase vím, co by chtěl on. Sex. O tom jsme spolu vlastně ještě nemluvili, což je celkem divné, vzhledem k tomu, co všechno jsme už spolu probírali. Sex mezi tím ale nebyl. Neví, že k němu mám už něco jako odpor. S Filipem to všechno bylo takové...no zkrátka v tom bylo něco špatně.

,,Jo, to by bylo fajn." uznale kývnu hlavou. Upřímně, s Dominikem bych podnikla asi vyloženě cokoliv. Možná bych s ním pokořila u svůj obrovský strach z výšek. A to jenom proto, že by tam byl on. Svět je pro mě lepším místem, když mám Dominika.

,,Budeš chtít něco k snídani?" zamumlá ještě pořád trochu ospale. Někdy mi přijde, že se na mě kouká jako na obrázek. A dělá to přesně teď.

,,Nejsem zvyklá snídat." sklopím pohled a lehce myknu rameny. Dostat po ránu něco do žaludku je pro mě celkem nadlidský úkon. Obzvlášť, když vím, že půjdeme na oběd.

Smutně se na mě podívá a vydechne.

,,Tak si dáš alespoň čaj?" pokusí se usmát. Zakývám hlavou na souhlas, načež se Dominik začne zvedat. Políbí mě na čelo, stoupne si a prohrábne si vlasy.
,,Budeš to chtít přinést sem, nebo půjdeme do kuchyně?" zeptá se chraplákem, přičemž si tře oči.

,,Můžeme jít do kuchyně." sednu si. Koutky úst se mu roztáhnou do úsměvu a záhy už mizí v tmavé chodbě.

Vezmu si do ruky telefon a hned si všimnu zprávy od mámy. Ptá se, jestli jsem v pořádku a kde jsem. Odmítla jsem jí říct, kam jdu. Řekla jsem to jenom tátovi, který jí to evidentně nevykecal. Ani jeden z nich o Dominikovi neví. Chtěla bych to tak ještě nějakou chvíli nechat. Než najdu odvahu jim říct, že jsem si našla kluka. Já, zrovna já.
Ale říct jim to musím. Asi budu teď pryč často, budu u Dominika a nemůžu si pořád vymýšlet, nebo odcházet z domu se slovy, že jsem dospělá, může ti být jedno kam jdu, budu v pořádku... Navíc je to ode mě pěkně hnusné, chovat se takhle k vlastním rodičům.