Křídla Temnoty / Nik Tendo

vděčnost

Nakonec jsem mámě napsala pravdu. Že budu spát u Dominika. Její reakce mě poměrně překvapila. Nebylo to žádné 'vy spolu chodíte? ; a pak, že jste jen kamarádi ; a kdy nám toho Dominika představíš?'
Zeptala se jen, jestli je to bezpečné. Já samozřejmě odpověděla, že ano, ale sama to nevím. Je to s Dominikem bezpečné? Neublíží mi?
Mám ale pocit, že spíš ubližuju já jemu. Já ubližuju všem kolem sebe.

Dominik odemkne dveře a pustí mě dovnitř. Vyzujeme se a já se poněkud nejistě rozhlížím kolem sebe.

,,Neboj se, vážně tu nikdo neni. Jenom ty a já. Tomáš je u rodičů a jak už sem řikal, kluci nepřijdou." řekne klidným hlasem a ruku mi povzbudivě položí na rameno. Bezmyšlenkovitě položím svou dlaň na tu jeho, stisknu ji a usměju se, aniž bych si to celé uvědomila. Projede mnou vlna intenzivní energie, navzdory čemuž si uvědomím, co jsem to právě udělala a dám ruku okamžitě pryč.

Dominik se potichu zasměje. Tobě to přijde vtipné? Vážně?

,,Promiň." sklopím pohled na zem a nervózně se poškrábu na zátylku.

,,Tos nemusela." podívá se na mě s malým úsměvem na rtech. Věnuji mu nechápavý pohled. ,,Nemuselas tu ruku dávat pryč." objasní, což mě učiní ještě nervóznější.

Dál už nic neřekne a rozejde se někam do bytu. Já jdu okamžitě za ním, přičemž si to tu celé prohlížím, poněvadž minule jsem to moc nestihla. Utíkala jsem, tak co je divu.

V chodbě je zrcadlo a vysoký botník, na kterém jsou v rámečku nějaké fotky kluků. Vypadají tam vážně šťastně. Kamarádství, jak má být. Dělat toho druhého šťastným a podpořit ho, ať se děje cokoliv. Dále je tu pár krabic od bot, plno plno bot a obrázky - hádám od fanoušků.

,,Deš?" zeptá se, načež si sundám bundu a pověsím ji na věšák.

,,Jo." odpovím a vydám se tam, odkud šel před chvílí jeho hlas. Dojdu do kuchyně a sednu si na židli.

,,Nechceš něco k pití?" optá se, opírajíc se o dřevěnou kuchyňskou linku. Někdy Dominik vypadá, že je mu všechno úplně jedno, soudě třeba dle jeho pohledů. Ale pak jsou tu ty momenty, kdy je na něm vidět, že se zajímá. Já jsem v tomhle asi stejná. Je strašně těžké se v něm vyznat, když nechápu ani samu sebe.

,,Vodu, děkuju." řeknu. Zakývá hlavou a nalije mi sklenku vody, přičemž si záhy sedne naproti mně ke stolu.

,,Hlad nemáš?" zeptá se a já jen zakroutím hlavou.

,,Už je ti líp?" otáže se s upřeným pohledem do mých očí. Má nádherné oči, hnědé, ty se mi na klucích vždy líbily.

,,Je to lepší. Řekla bych, že až se vyspím tak to bude dobré." zakývám hlavou a napiju se vody.

,,To jsem rád." usměje se. Úsměv mu opětuju a chvíli se mu dívám do očí.
,,Musíme s tebou něco udělat, vypadáš hrozně." dodá po chvíli, co mlčel.
,,Ježišimarja, jako ne že bys byla ošklivá, takhle to neber, to vůbec. Seš krásná, ale vypadáš hrozně." řekne zcela upřímně. Bál se, abych se neurazila. Ale to asi ani nejde. Moc svoje tělo nevnímám. Asi se se svým tělem ani neztotožňuju. Tohle mě vážně neurazí, kord když to ani nebylo myšleno jako urážka.

A navíc má pravdu.
Vypadám příšerně.

,,V pořádku, já to chápu, neboj." uklidním ho, poněvadž se na mě doteď díval vystrašeně. Má nejspíš strach mi něco takového říct. Přece jenom, mám deprese, poruchu emocí. Nejsem normální. Cokoliv si můžu přebrat jakkoliv. A přesně to Dominik nechce.