Křídla Temnoty / Nik Tendo

epizoda

,,Takže jsi s tím takhle spokojený?" zeptám se Dominika, sedícího vedle mě. Je opřený o židli a pozoruje mě i obrazovku notebooku zároveň. Vypadá strašně soustředěně.

,,Jo, je to skvělý, fakt se mi to líbí!" odpoví mi nadšeně s rozzářenýma očima. Dělá mi to radost. To, že se někomu doopravdy líbí, co jsem vytvořila.

,,Máš vážně talent Marie!"

To byl náš rozhovor s Dominikem. Konečně jsem totiž dodělala cover k jeho albu a tak proběhlo něco jako předání. I když jsem mu ho mohla jen poslat, tak jsme se sešli - chtěl to. Řekl mi, že by se mnou rád ještě někdy navázal nějakou spolupráci. Já ale stejně měla pocit, že už ho nikdy neuvidím, že už se mi neozve. Nemyslela jsem si, že by měl nějaký důvod do dělat. Proklínala jsem se za to, kolik jsem mu toho řekla. Jak moc velkou důvěru jsem v něj vložila... Vážně jsem si myslela, že už se neozve. Že všechno to, co jsem mu řekla a co on řekl mně, nebral nijak vážně.

Jenže jsem se pletla. Ozval se. A nejen jednou. Já mu ale odpověděla pouze na jednu z asi osmy zpráv. Začala mi totiž další depresivní epizoda a já tak nemám absolutní zájem nebo chuť mu odpovídat.

Jen ležím v posteli, nebo kouřím jednu cigaretu za druhou, které si doslova jako hovado zapálím v posteli a nedopalky odkládám do popelníku na stole. Je mi strašně. Jako kdybych vážně byla na dně. Ale už nemůžu brečet. Zkrátka už to nejde. Dívám se do stropu, nebo prostě přemýšlím. Nad vším. A až moc. Nezdravě moc. Vylézt z postele abych mohla jít na záchod je téměř nadlidský úkon. Nemám vůbec žádnou motivaci. Nic, co by mě utvrzovalo v tom, že bych měla zkusit něco dělat, nebo že bude lépe. A to ani nemluvím o hygieně...nedokážu to. Vstát z postele a jít se umýt, vyčistit si zuby...
Naposledy jsem někde byla předevčírem. A tím někde myslím záchod. Pití mi pak musel přinést táta, protože já už nemohla jít dál - byla jsem strašně vyčerpaná. Jako bych se potřebovala dobít. Přinesl mi i nějaké jídlo, ale to ještě teď leží okoralé na nočním stolku bez jediného doteku...

Skoro celé dny spím, ale stejně jsem unavená. Ani ten spánek mi nedělá dobře. Mám samé noční můry. Když nespím, tak mám halucinace. Přelud sem, přelud tam.

Depresivní epizoda se projevuje především sklíčeností, ztrátou zájmu, smutkem a netečností. Depresivní epizody se rozlišují na lehké, středně těžké a těžké. U středně těžkých a těžkých depresivních epizod se mohou objevit i psychotické příznaky, které bývají spojeny s přechodnou a rozsáhlou ztrátou kontaktu s realitou - bludné představy, halucinace apod.

Samé stíny, které po většinu času stojí v rohu mého pokoje a dívají se na mě. Upřeným pohledem mě sledují a nehodlají přestat. A já si každičkou sekundu přeju, aby to už skončilo. Každičkou sekundu bojuju s tím, abych si opět nevzala žiletku a nepořezala se. Takhle jsem totiž vždycky řešila problémy. Jenže já už to nechci dělat. Na chvíli to potlačí psychickou bolest, ale pak se to začne akorát zhoršovat. Začne se zhoršovat bolest psychická i fyzická. Je to závislost. Přestává se strašně těžko.
A tohle všechno trvá už šest dní. Jenže to ještě zdaleka není konec. Vždycky to trvá nejméně dva týdny... Kéž by to po těch dvou týdnech odeznělo úplně, ale úplně všechno. Jenže to nejde. Tohle tu se mnou bude už napořád. Je to jako prokletí.

***

Probudí mě další noční můra, navzdory které zakřičím a vztyčím se do sedu. Jsem celá zpocená a zhluboka dýchám. Nevím, jestli je někdo doma, ale doufám, že ne. Nechci o ničem s nikým mluvit. Po chvíli obyčejného sezení na posteli a vyčkávání, jestli mi někdo z rodičů vystrašeně nepřiběhne do pokoje s otázkou 'co se stalo?' se natáhnu k parapetu, kde jako obvykle leží moje prášky. Sevřu platíčko mezi prsty a jeden z prášků z něj vymáčknu. Zapiju ho sklenkou vody a z již zmíněného parapetu seberu svoje cigarety. Během sekundy mi z úst vychází nikotinový kouř a já se cítím uvolněněji.

Pamatuju si na svojí úplně první noční můru. Bylo mi šest. Tehdy se mi zdálo o našem psovi, který umřel pár dní předtím. Taková klasická noční můra dětí. Tehdy mi strašně chyběl, protože jsem ho měla šíleně ráda. Byl to můj nejlepší kamarád. Vždy mi přišlo, že mě poslouchá. Že hltá každé moje slovo, a že mi rozumí.
Teď se mi zdálo o Lucii. O mojí nejlepší kamarádce, která zemřela před třemi lety. Taková moje klasická noční můra. Strašně mi chybí, protože jsem ji měla šíleně ráda...

Ten jeden, stále opakující se sen, který mi říká, že je to vše moje chyba. Tohle asi taky nikdy nezmizí, co?

Letmo se podívám na telefon, na jehož obrazovce se to hemží oznámeními. Třesoucí se rukou ho uchopím a zadívám se na všechna ta písmenka. Zmeškané hovory, nepřečtené zprávy. Zhruba tak jedno procento z toho všeho je od Štěpána, ale jinak je to vše od Dominika.
Zmeškané hovory ignoruju a jen rychle pročtu všechny zprávy. Mají dost podobné znění - 'co se stalo? ; můžeš mi odepsat? ; děje se něco? ; ty mě zase ignoruješ? ; je ti něco? ; nepotřebuješ nic?' a tak podobně, ale znění poslední zprávy mě vážně překvapí.

depresivní epizoda??

Vyvalenýma očima se na onu zprávu dívám a snažím se zjisti, jak na to přišel, odkud to ví.

jak jsi na to přišel?

Ze stresu si zapaluju další cigaretu, protože jinak bych si asi ukousala ruce. Nechápu jak to zjistil, ale děsí mě to.

něco sem si nacetl, když jsi mi rekla o tom vsem. Prislo mi, že to na tebe ted sedi, chapes

chápu..

takze jo?

jo

a můžu ti nejak pomoct? Rozveselit te treba

to nejde Dominiku, takhle to nefunguje. Nejvíce pomůžeš, když to budeš respektovat a nebombardovat mě tisícem zpráv, proč ti neodepisuju.

Po téhle zprávě se chvíli nic neděje. Možná se naštval, protože, když to po sobě tak čtu, tak to zní, že jsem naštvaná já. Což nejsem, já jen chtěla...vždyť vlastně já sama nevím, co jsem chtěla...

promin, chtel sem jenom vedet, jestli pro tebe nemuzu neco udelat

takhle jsem to nemyslela.. nebuď naštvaný, prosím...

nejsem nastvanej, neboj, nemam proc ; )

dobře

Telefon po téhle zprávě zahodím, s myšlenkou, že bude chápat, proč už neodepisuju. Koneckonců jsem mu řekla, co se se mnou děje a co má dělat, pokud chce nějak pomoct. Věřím, že to bude chápat.